III.ÚS 224/25 – Ústavní soud

III.ÚS 224/25 ze dne 30. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013/27, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024 č. j. 4 To 175/2024-242 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. července 2024 č. j. 1 T 20/2019-223 v části, kterou bylo rozhodnuto o jejím adhezním nároku, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a T. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s jejími základními právy podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka (nar. 2003) a vedlejší účastník T. J. (nar. 1993) navázali v roku 2017 partnerský vztah. V lednu 2018 (tedy v době, kdy stěžovatelce bylo 14 let) měli mít ve dvou případech dobrovolný pohlavní styk. O této skutečnosti se dozvěděl mj. otec stěžovatelky, jenž na vedlejšího účastníka podal trestní oznámení. Orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání vedlejšího účastníka pro zločin pohlavního zneužití. V rámci tohoto řízení stěžovatelka jakožto poškozená nejprve vypovídala, že s vedlejším účastníkem měla pohlavní styk před dosažením věku 15 let, avšak později svou výpověď - údajně z lásky k vedlejšímu účastníkovi a na jeho pobízení - popřela a začala tvrdit, že si vše vymyslela. Vedlejší účastník byl proto rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 1 T 20/2019-107 zproštěn obžaloby. 3. Orgány činné v trestním řízení následně zahájily trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin křivého obvinění. Po opětovné změně výpovědi stěžovatelky (a to v tom smyslu, že při změně své původní výpovědi lhala, protože se snažila chránit vedlejšího účastníka) byl tento skutek překvalifikován na trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 1 Tm 9/2020-266 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání posledně uvedeného trestného činu. 4. V návaznosti na to byl podán návrh na obnovu řízení v neprospěch vedlejšího účastníka. Soud obnovu řízení povolil. Stěžovatelka jakožto poškozená v tomto řízení uplatnila adhezní nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, spočívající v zásahu do přirozených práv a duševních útrapách spojených zejména se sekundární viktimizací v trestním řízení. 5. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl vedlejší účastník shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s odkladem na 18 měsíců; stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že nejméně ve dvou případech měl po vzájemné dohodě dobrovolný chráněný pohlavní styk s tehdy čtrnáctiletou stěžovatelkou, ač věděl, že v té době nedosáhla věku 15 let. Výrok o vině a trestu nebyl blíže odůvodněn, protože účastníci se vzdali práva na odvolání a písemné odůvodnění. Jde-li o adhezní nárok stěžovatelky, okresní soud uvedl, že požadovanou částku nijak blíže neodůvodnila a nedoložila své nároky. Současně poznamenal, že ke vzniku druhotné újmy do jisté míry přispěla i ona sama, když křivě vypovídala, což trestní řízení značně zkomplikovalo a prodloužilo. Důvodnost jejího nároku nebyla postavena najisto. 6. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Poznamenal, že jednání vedlejšího účastníka bylo jednoznačně způsobilé vyvolat u stěžovatelky nemajetkovou újmu, bylo protiprávní a v příčinné souvislosti s případnou nemajetkovou újmou. Nebylo přitom povinností stěžovatelky poskytnout soudu i právní kvalifikaci svých nároků, jak naznačoval okresní soud. Současně je však nutno přihlédnout k tomu, že adhezní řízení je řízením o občanskoprávních nárocích poškozených. Stěžovatelka proto byla povinna řádně uvést nejen to, jakou výši zadostiučinění požaduje, nýbrž také uvést rozhodné skutečnosti zakládající tento nárok a tvrdit a označit důkazy k jejich prokázání. Stěžovatelka však ve svých podáních nespecifikovala duševní útrapy, které měla prožívat, ani to, nakolik je prožívala v důsledku jednání obžalovaného a nakolik v důsledku stavu, který vyvolala svou křivou výpovědí. Z důvodu nejasnosti podílu jednání stěžovatelky na celkové míře její traumatizace a nutnosti provedení dalších důkazů se krajský soud ztotožnil s tím, že stěžovatelka mohla a měla být odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka opakuje, že vedlejší účastník zasáhl do jejích přirozených práv, především do práva na soukromí, lidskou důstojnost a nerušený psychický a fyzický vývoj, čímž jí způsobil primární újmu. Jako výrazně závažnější zásah však pociťuje druhotnou újmu spojenou s trestními řízeními, v nichž se musela opakovaně a po dobu mnoha let svěřovat se svými intimními zážitky cizím lidem. To u ní vyvolávalo značný stres, přičemž - jak uvedla v rámci rozhovoru se znalkyní - za nejhorší věc, která se jí přihodila, považovala právě probíhající trestní řízení. Na tom podle stěžovatelky nic nemění ani to, že na vzniku druhotné újmy se spolupodílely i další skutečnosti (zejm. trestní řízení proti ní samotné). Svou původní výpověď navíc změnila v důsledku manipulace ze strany vedlejšího účastníka, jenž zneužil toho, že jej v té době milovala. Obecné soudy to nijak nezohlednily a v napadených rozhodnutích připisovaly všechnu vinu za křivou výpověď pouze jí. Nakonec jde-li o výši nemajetkové újmy, tyto nároky nebývají nikdy vyčísleny "na korunu přesně". Požadavek soudů, aby stěžovatelka blíže specifikovala výši svých nároků, je proto protismyslný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů o jejích adhezních nárocích na náhradu nemajetkové újmy. Podstatou její ústavní stížnosti je otázka, zda z ústavního pořádku vyplývá požadavek na rozhodnutí o jejím nároku v adhezním řízení, resp. aby stěžovatelka nebyla se svým nárokem odkázaná na řízení ve věcech občanskoprávních. 10. Právo na zachování lidské důstojnosti je zakotveno v čl. 10 odst. 1 Listiny, zatímco právo na ochranu fyzické a psychické integrity jednotlivce je zakotveno v čl. 7 odst. 1 Listiny. U obětí trestného činu pohlavního zneužití dochází k zásahu do obou uvedených základních práv. Právo na náhradu újmy je pak jejich integrální součástí a extenzí. Ve své podstatě jde o jakési pokračování těchto základních práv, jež má zajistit, že jejich ochrana bude skutečná a efektivní [viz např. nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 35; nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 29]. 11. Jde-li o rozhodování o náhradě újmy v adhezním řízení, zákonodárce se rozhodl učinit z něj nedílnou součást trestního řízení. Adhezní řízení má ovšem specifický účel odlišný od trestního řízení, a to rozhodnutí o občanskoprávních nárocích poškozených na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, které obžalovaný způsobil nebo získal trestným činem [§ 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Trestní řád v této souvislosti stanovuje, že z návrhu poškozeného na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v adhezním řízení "musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se ... uplatňuje.... Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit" (§ 43 odst. 3 trestního řádu). Naopak, "bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích... třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve