III.ÚS 2275/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2275/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL CARE s.r.o., sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022 č. j. 26 Cdo 596/2022-248, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2021 č. j. 53 Co 207/2021-214 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. ledna 2021 č. j. 64 C 128/2016-181, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a FINOX s.r.o., sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 64 C 128/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou ze dne 24. 6. 2016 domáhala přezkumu oprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy uzavřené dne 2. 10. 2012 mezi ní jako nájemkyní a vedlejší účastnicí jako pronajímatelkou, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v budově č. p. 1271 na adrese Hybernská 32, Praha 1. Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2021 č. j. 64 C 128/2016-181 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 53 Co 207/2021-214 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek obvodního soudu je zjevně nepřezkoumatelný, nesrozumitelný a vnitřně rozporný, neboť jeho skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména jde-li o zjištění, kdy byla výpověď stěžovatelce skutečně doručena. Taktéž závěry obvodního soudu týkající se doručení námitek proti výpovědi jsou nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že sice v žalobě uvedla, že jí výpověď byla doručena dne 29. 2. 2016, nicméně ve svém podání ze dne 3. 9. 2019 konstatovala, že v žalobě učinila zcela zjevnou písařskou chybu, když ztotožnila datum uvedené na výpovědi s datem jejího doručení. Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 16. 8. 2018 a ze dne 3. 9. 2019 uvedla, že nedokáže s určitostí uvést, kdy přesně výpověď obdržela, avšak je přesvědčena, že jí byla doručena poštovní přepravou v průběhu března 2016. Stěžovatelka je přesvědčena, že se městský soud dopustil porušení zásady přímosti, když hodnotil důkazy provedené obvodním soudem, aniž by je sám procesně odpovídajícím způsobem zopakoval. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázala, kdy konkrétně a jakým způsobem doručila vedlejší účastnici včasné námitky, a neunesla proto důkazní břemeno. Uvedené závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu, když městský soud i Nejvyšší soud ignorovaly, že stěžovatelka konstantně v průběhu celého řízení tvrdila, že námitky proti výpovědi byly vedlejší účastnici doručeny v průběhu března 2016, a k těmto tvrzením navrhovala důkazy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. 7. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žaloba byla podána dne 30. 6. 2016, tedy po uplynutí hmotněprávní lhůty stanovené v § 2314 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a soudu tedy nezbylo, než ji zamítnout. Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že výpověď nájemní smlouvy byla doručena stěžovatelce dne 29. 2. 2016 a stěžovatelka vznesla dne 29. 3. 2016 námitky proti této výpovědi. Vedlejší účastnice do jednoho měsíce od ode dne 29. 3. 2016 svou výpověď nevzala zpět a neuznala ani neoprávněnost své výpovědi, stěžovatelka tak v souladu s § 2314 odst. 3 občanského zákoníku měla právo u soudu žádat přezkum oprávněnosti výpovědi do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi, tedy do dne 29. 5. 2016. 8. Městský soud po zopakování a doplnění dokazování upřesnil skutková zjištění obvodního soudu tak, že výpověď ze dne 29. 2. 2016 předaná k poštovní přepravě téhož dne byla podle dodejky České pošty doručena stěžovatelce dne 1. 3. 2016, a námitky ze dne 30. 3. 2016 podané podle podacího lístku k poštovní přepravě dne 1. 4. 2016 byly podle obálky od této písemnosti doručeny vedlejší účastnici 4. 4. 2016. Tvrzení stěžovatelky, že námitky vznesla včas již v březnu 2016, nebylo provedenými výslechy jí navržených svědků prokázáno. Městský soud měl tedy za prokázané, že námitky nebyly vzneseny v zákonné lhůtě jednoho měsíce od doručení výpovědi (jelikož jde o lhůtu hmotněprávní, bylo nezbytné, aby se námitky dostaly do dispozice vedlejší účastnice nejpozději do dne 1. 4. 2016), čímž zaniklo její právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi. 9. Uvedenému závěru městského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, neboť soud vycházel z relevantních zákonných ustanovení, své právní závěry řádně odůvodnil, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud opakuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry obecných soudů; tím méně pak jejich skutková zjištění, která stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje. 10. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým byly provedené důkazy městským soudem vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Městský soud se