III.ÚS 2337/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2337/24 ze dne 20. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Nikolou Jílkovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Drobného 324/72, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024 č. j. 4 Tdo 739/2023-3648, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 41 T 8/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (nedopatřením chybně uvádí v petitu ústavní stížnosti číslo jednací usnesení 24 Tdo 739/2023-3648; i s ohledem na přiložené rozhodnutí je zřejmé, že má na mysli č. j. 4 Tdo 739/2023-3648). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, předložených a vyžádaných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 č. j. 41 T 8/2017-2299 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil spolu s dalšími obviněnými J. R., J. P. a D. D. Za to mu nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň soud rozhodl o vině i trestu ohledně ostatních výše jmenovaných spoluobviněných. Jejich trestnou činnost soud popsal ve skutkové větě rozsudku. 3. Následná odvolání stěžovatele a ostatních obviněných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. 3 To 39/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i ostatních obviněných usnesením ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 684/2020 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. 5. K ústavní stížnosti stěžovatele a obviněné J. R. Ústavní soud výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Praze ve vztahu ke všem obviněným zrušil nálezem ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20. Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno základní právo obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Předmětem jeho kritiky se stalo neformální rozhodnutí předsedy senátu vrchního soudu, kterým před konáním veřejného zasedání nahradil jednoho z původně určených členů senátu jiným z důvodu "plynulého chodu věcí v senátě". Ústavní soud tehdy zdůraznil, že za zákonného soudce je možno považovat prioritně ty konkrétní osoby, kterým byla věc prvotně přidělena, a jakákoli následná změna ve složení senátu musí mít oporu v legitimních důvodech a musí být provedena podle příslušných pravidel. Tyto předpoklady podle jeho názoru v případě stěžovatelů splněny nebyly, neboť k výměně soudců došlo na základě neurčitého oprávnění předsedy senátu měnit rozhodující soudce v již přidělených věcech. 6. V důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu se věc vrátila zpět do fáze odvolacího řízení. V jeho rámci došlo z důvodu zdravotní indispozice obhájkyně stěžovatele k vyloučení jeho řádného opravného prostředku k samostatnému řízení a rozhodnutí. Ohledně jeho osoby pak Vrchní soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. stěžovateli při nezměněném výroku o vině nově uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V dalším zůstal rozsudek nalézacího soudu beze změny. 7. I posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením ze dne 22. 5. 2024 č. j. 4 Tdo 739/2023-3648 odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel se domnívá, že stále přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu v této věci. 9. Připomněl, že nález Ústavního soudu byl vrchnímu soudu doručen nejpozději 8. 9. 2021 a od tohoto data bylo věc nutno považovat za tzv. znovu obživlou. JUDr. Jiří Hnilica dne 9. 9. 2021 rozhodl v neveřejném zasedání o tom, že se obvinění neberou do vazby. Až dne 25. 1. 2022 bylo stěžovateli doručeno předvolání k veřejnému zasedání, tentokrát již z pokynu předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka. Soud stěžovatelovu věc kvůli zdravotní indispozici jeho obhájkyně vyloučil k samostatnému projednání, aniž by mu umožnil se k osobám soudců vyjádřit. Navíc v případu dalších obviněných rozhodoval senát v jiném složení. Vrchní soud o jeho odvolání tozhodl napadeným rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 ve složení senátu Mgr. Stanislav Králík (předseda), JUDr. Helena Kutzlerová a Mgr. Robert Pacovský. Toto složení bylo podle stěžovatele opět chybné. Správně o jeho odvolání měli rozhodovat JUDr. Hnilica, JUDr. Horký a JUDr. Hrnčířová. Z objektivních důvodů pak bylo nutno nahradit toliko JUDr. Horkého, za kterého měl rozhodovat soudce označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí. K tomu stěžovatel namítl, že takto formulovaný rozvrh práce vyzníval nejednoznačně. Sám usuzuje, že nejbližším soudcem podle abecedního pořadí, ať už bráno vpřed či vzad, by rozhodně nemohl být JUDr. Pacovský, jehož příjmení začíná na písmno P. Stěžovatel uvádí, že na nabízející se zákonné obsazení senátu nemohlo mít vliv ani opožděné nařízení veřejného zasedání, k němuž došlo až poté, co u soudu přestal působit JUDr. Hnilica. Senát by přitom měl rozhodnout v původním složení. 10. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že o projednání dovolání nenařídil veřejné zasedání. Podle jeho závěru totiž prováděl dokazování různými zněními rozvrhu práce vrchního soudu a vycházel i ze spisového materiálu. Přes to, že dovolací řízení trvalo téměř rok, Nejvyšší soud se odmítl věcí zabývat a dovolání odmítl. 11. Vrchní soud navíc zamítl stěžovatelovy další návrhy na doplnění dokazování, které specifikoval v podaném odvolání a jeho opakovaném doplnění. Zdůraznil, že nabízené důkazy měly nezastupitelný význam pro konečné právní posouzení věci, zejména z pohledu spolupachatelství a naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu jednáním stěžovatele. Jejich prostřednictvím by zpochybnil zejména věrohodnost výpovědí ostatních spoluobviněných a svědků. Připomíná, že v zahraničí probíhá rozsáhlé trestní stíhání dalších osob, které s věcí stěžovatele souvisí. Odvolací soud se však propojením těchto dvou řízení odmítl zabývat. Pokud již odvolací soud důkazy dodatečně neprovedl, v rozhodnutí chybí argumenty proč. Potud je odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné. 12. V další části podání se stěžovatel zaměřil na kritiku znaleckého posudku Ing. Václava Poloka. Podotkl, že zpracovatel je zaměstnancem poškozené, který zastupuje zájmy státu, a již proto ho nelze považovat za nestranného. Navíc zde existoval obhajobou opatřený znalecký posudek Ing. Bc. Jany Sonnleitnerové, podle kterého škodu způsobenou údajným zkrácením daně nebylo možno jednoznačně určit. Vzhledem k pochybnostem o výši škody způsobené žalovaným trestným činem tak měl být opatřen revizní znalecký posudek, anebo měly soudy danou otázku posuzovat v duchu zásady In dubio pro reo k prospěchu obviněných a přistoupit k příznivější právní kvalifikaci. Jestliže tak neučinily, dospěly nejen k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale zároveň i k nesprávné výměře ukládaných trestů. Stěžovatel i nadále setrval na obhajobě, že pokud se snad ostatní spoluobvinění dopustili protiprávního jednání, nebylo prokázáno, že se na něm vědomě podílel i on sám. Nevyloučil, že ze strany spoluobviněných šlo o smyšlené obvinění jeho osoby, aby tak eliminovali nepříznivé následky trestního stíhání pro ně samé. Nesprávná a nedůsledná realizace důkazního řízení podle jeho přesvědčení vedla k porušení elementárních zásad spravedlivého procesu. 13. Stěžovatel namítl, že soudy nezohlednily značnou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný ve srovnání s tresty, k nimž byli odsouzeni ostatní obvinění v řešené kauze. Soud jej označil za organiz