III.ÚS 2373/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2373/24 ze dne 9. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., advokáta, proti vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ze dne 16. srpna 2024 č. j. MSP-243/2024-ODKA-SPZ/9 a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. srpna 2024 č. j. 3 NZN 204/2024-11, za účasti Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel tvrdí porušení zejména čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 23 Listiny, čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Listiny, čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Petit ústavní stížnosti formuluje takto: "I. Postupem Ministerstva (Ministra) spravedlnosti pod sp. zn. MSP-243/2024-ODKA-SPZ/9 a postupem Nejvyššího státního zastupitelství pod sp. zn. 3 NZN 204/2024 bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod. [...] II. Ministerstvu (Ministru) spravedlnosti a Nejvyššímu státnímu zastupitelství se zakazuje pokračovat v porušování práva stěžovatele podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod spočívajícímu v nepodání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch L. S. [...] III. Činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny." 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ve věci č. j. VZZ 1016/2024-17 ve smyslu § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, neboť ze strany vrchního státního zastupitelství docházelo ve věci trestního řízení proti obviněnému L. S. k nedůvodnému postupování stěžovatelova podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona na nižší státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství k tomu sdělilo, že pro účely určení věcné a místní příslušnosti pro provádění přezkumu podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je rozhodující § 266 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") a nikoliv § 16 až § 18 tr. řádu. Stěžovatelův podnět k podání stížnosti pro porušení zákona se týkal přezkoumání správnosti rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"). V posledním stupni tak bylo ve věci činné Okresní státní zastupitelství Praha-západ, jehož bezprostředně nadřízeným státním zastupitelstvím je krajské státní zastupitelství, k němuž byl stěžovatelův podnět vrchním státním zastupitelstvím postoupen. 3. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti z pověření ministra spravedlnosti stěžovateli oznámilo svým přípisem ze dne 16. 8. 2024 č. j. MSP-243/2024-ODKA-SPZ/9, že po přezkoumání trestní věci L. S. vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 T 22/2024 ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 a násl. tr. řádu, a proto stěžovatelův podnět odložil. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především obsáhle popisuje údajný útok, který byl veden stěžovatelem specifikovanými pachateli proti jeho zdraví a majetku, jakož i proti jeho psům. I v rámci ústavní stížnosti stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dochází k závěru, že pokud se ministr spravedlnosti, respektive Nejvyšší státní zastupitelství, odmítli zabývat jeho podněty, došlo mimo jiné k závažnému porušení stěžovatelova práva jako poškozeného na účinné vyšetřování. Stěžovatel v ústavní stížnosti vypočítává řadu procesních pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení ve věci L. S. ve vztahu ke stěžovateli jako poškozenému dopustit. Pachatelé podle stěžovatele jednoznačně usilovali o jeho život a významným způsobem poničili jeho majetek. 5. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud pro naléhavost projednal jeho stížnost mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá konstatování porušení výše jmenovaných základních práv s tím, že Ústavní soud má mj. Ministerstvu (ministru) spravedlnosti a Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakázat pokračovat v porušování jeho práv, které má spočívat v nepodání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch L. S. Petit ústavní stížnosti ve svém důsledku míří proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11 nebo přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá, zjednodušeně řečeno, ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ministr spravedlnosti ve svém přípise ze dne 16. 8. 2024 stěžovatele informoval o tom, že neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a tedy jeho podnět k podání takové stížnosti odložil. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatelovo podání týkající se přezkumu ve smyslu § 266 tr. řádu shledal nedůvodným a svým vyrozuměním adresovaným stěžovateli jej odložil. Ústavní soud napadené vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství i přípis Ministerstva spravedlnosti vyhodnotil jako rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterými mohlo být eventuálně zasaženo do právní sféry stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele má tedy směřovat proti rozhodnutím, a nikoli proti jinému zásahu (postupu) orgánu veřejné moci. 8. V návaznosti na to Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost - v rozsahu směřujícímu proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl podatelem podnětu k výkonu dohledu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti v záhlaví citovanému vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství není žádný procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný. 9. V rozsahu, v jakém stížnost směřuje proti přípisu Ministerstva spravedlnosti, Ústavní soud konstatuje, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 1993 sp. zn. III. ÚS 124/93). Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (U 11/10 SbNU 371), že stížností pro porušení zákona ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, jenž ministru spravedlnosti umožňuje vyvolat podle jeho uvážení soudní přezkum "mimo obvyklé instanční pořadí" (srov. dále např. usnesení ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 70/03, ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 245/12, ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2135/14, ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3236/21). Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tedy není podle judikatury Ústavního soudu procesním prostředkem na ochranu práv stěžovatele ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a od jeho vyřízení nelze ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, na jehož nezákonnost je podnětem poukazováno. Stěžovateli proto nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil. Ústavní soud konstatuje, že vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, o kterou stěžovateli jde, je v pravomoci příslušného ministra, resp. organizační složky státu. Na pozitivní vyřízení tu nevzniká právní nárok; nejde tedy o takový zásah