Ústavní soud III.ÚS 2414/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

Stěžovatel podal krajskému soudu "návrh ve věci čistoty volební kampaně", v němž se domáhal, aby ve volbách do Zastupitelstva Olomouckého kraje konaných v roce 2024 bylo volební koalici "SPD, Trikolora, PRO a Svobodní" zakázáno používat v žalobě specifikované vyobrazení a heslo jako součást předvolební kampaně.

Krajský soud napadeným usnesením návrh odmítl (výrok I), neboť nemá pravomoc o návrhu podaném stěžovatelem rozhodovat, a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Stěžovatele poučil, že proti rozhodnutí může podat kasační stížnost.

Stěžovatel tvrdí, že odmítnutím návrhu krajský soud porušil jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 130/2000 Sb."), podle něhož "[v]olební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a kandidujících politických stranách, politických hnutích nebo koalicích zveřejňovány nepravdivé údaje." Protiústavnost stěžovatel spatřuje v tom, že zákon "neobsahuje žádné záruky dodržení daného pravidla a neumožňuje potrestat ty subjekty volebního procesu, které se rozhodnou toto pravidlo porušit, ani závadné chování zakázat".

Krajský soud pochybil, pokud návrh stěžovatele věcně neprojednal. Nedostatek právní úpravy v soudním řádu správním podle stěžovatele neznamená, že by mu krajský soud nemohl poskytnout soudní ochranu. Poučení krajského soudu o možnosti podat kasační stížnost je chybné, neboť se zde má uplatnit § 104 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož je kasační stížnost nepřípustná ve volebních věcech.

Pro případ, že by Ústavní soud považoval ústavní stížnost za nepřípustnou, stěžovatel tvrdí, že ústavní stížnost podstatným způsobem přesahuje jeho vlastní zájmy a měl by tak být aplikován § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.

Ústavní soud však zároveň dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu). Stěžovatel nepodal kasační stížnost, ačkoli byl o tomto procesním prostředku řádně poučen.

Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že bylo podáno množství prakticky totožných ústavních stížností napadajících shodnou formu volební kampaně, pouze v různých krajích, připravených stejnou právní zástupkyní a lišících se formálně pouze osobami stěžovatelů. Ústavní soud se tak již s obdobnou argumentací týkající se přípustnosti ústavní stížnosti, jakož i s otázkou možného přesahu vlastních zájmů stěžovatele, opakovaně vypořádal, proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění již vydaných usnesení ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 2277/24, sp. zn. III. ÚS 2422/24, resp. sp. zn. III. ÚS 2330/24 či usnesení ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2311/24.

Pro úplnost pouze stručně opakuje, že v posuzované věci nejde o věc volební, neboť za volební věci je třeba pokládat řízení upravená v části třetí, hlavě II., dílu čtvrtém soudního řádu správního. Kasační stížnost proti napadenému usnesení tedy byla přípustná a poučení krajského soudu o možnosti ji podat bylo správné.

Zároveň též nelze aplikovat výjimku z povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť výjimka ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti by měla být vykládána restriktivně.

Podání většího množství obsahově shodných ústavních stížností připravených stejnou právní zástupkyní samo o sobě nenaplňuje silný a významný veřejný zájem přesahující vlastní zájem stěžovatele. Pokud by Ústavní soud připustil, že ústavní stížnost přesahuje stěžovatelovy zájmy tím, že jeho advokátka podala obdobné ústavní stížnosti i za několik jiných osob, umožnil by tím de facto obcházet právní úpravu přípustnosti ústavní stížnosti každému, kdo vede více řízení či jako advokát zastupuje více klientů s typově podobnými věcmi.

Princip subsidiarity nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud by proto neměl rozhodování obecných soudů nahrazovat. V posuzované věci jde primárně o výklad pravomoci správních soudů. Je nežádoucí, aby se Nejvyšší správní soud k výkladu pravomoci správních soudů nemohl sám výslovně vyjádřit v řízení o kasační stížnosti, které je k tomu určeno. Není zde žádný ústavněprávní důvod, aby byl tento standardní mechanismus pořadu práva vynechán.

Krajský soud napadený § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb. v řízení neaplikoval, dané ustanovení tak nemohlo být příčinou tvrzeného zásahu do práv stěžovatele a stěžovatelem navrhované zrušení uvedeného ustanovení by tak na jeho právní pozici nemělo žádný vliv. Důvod pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti tak nelze spatřovat ani v akcesorickém návrhu na zrušení uvedeného ustanovení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Akcesorický návrh na zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb. sdílí osud ústavní stížnosti.