III.ÚS 2497/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Chomutově rozsudkem č. j. 7 C 23/2019-71 ze dne 19. 3. 2021 zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal určení vlastnictví k pozemku parc. č. X1 zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X2, vedeného Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm Chomutov, pro katastrální území a obec V., a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 84 Co 163/2021-116 ze dne 24. 11. 2021 rozsudek Okresního soudu v Chomutově potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatelem. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením 33 Cdo 1242/2022 ze dne 28. 6. 2022 odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání, neboť má za to, že v podaném dovolání formuloval právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně šlo o otázku, zda lze projev vůle znamenající zájem o nemovitost za cenu, kterou obec zveřejnila na webových stránkách obce, považovat za řádnou nabídku koupě. K tomu stěžovatel navrhoval důkaz výslechem svědkyně - zaměstnankyně Úřadu města V., avšak soud nalézací ani odvolací se tímto nezabývaly. Stěžovatel dále v podané ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že Nejvyšší soud se sice zabýval formálními hledisky dovolání z hlediska odkazu stěžovatele na judikaturu v dovolání uvedenou, ale opět výkladem v neprospěch stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)].

Ústavní soud se proto nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.

Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel však tuto povinnost nesplnil.

Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel má za to, že právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, byla otázka, zda lze projev vůle znamenající zájem o nemovitost za cenu, kterou obec zveřejnila na webových stránkách obce, považovat za řádnou nabídku koupě. Tato otázka však v judikatuře dovolacího soudu je dostatečně jasně vyřešena, jak podrobně vysvětluje Nejvyšší soud na straně 3 napadeného usnesení. Z ústavní stížnosti i z napadeného usnesení je naopak zřejmé, že klíčovou spornou otázku představuje to, zda byla skutečně řádně učiněna nabídka na odkup dotčeného pozemku. K tomu ostatně stěžovatel navrhoval provedení důkazu, jde tedy zjevně o otázku skutkovou, nikoli právní, a je tedy přiléhavé hodnocení Nejvyššího soudu, že kritiku právních závěrů odvolacího soudu založil stěžovatel na vlastní, od odvolacího soudu odlišné, verzi skutkového stavu. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ve svém dovolání jasně nevymezil právní otázku významnou pro rozhodnutí ve věci, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena.

Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jím nastolená polemika se týkala roviny skutkové, nikoli tedy právních důvodů, na nichž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za obecné a paušální, pročež v něm nelze spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dopěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavním soudem aprobované odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro vadu spočívající v neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nebyl vůbec dovolacímu soudu dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod II. výroku stanoviska, body 59-68 odůvodnění).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.