III.ÚS 2498/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2498/19 ze dne 16. 3. 2021 N 52/105 SbNU 96 Ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 zákona o telekomunikacích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České Radiokomunikace, a. s., sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 4161/2018-356, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2017 č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. června 2016 č. j. 6 C 225/2010-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a Miloslava Volešáka jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 4161/2018-356, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2017 č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. června 2016 č. j. 6 C 225/2010-182 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 4161/2018-356, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2017 č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. června 2016 č. j. 6 C 225/2010-182 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 225/2010 (dále jen "okresní soud") se podává, že vedlejší účastník se u okresního soudu domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo stěžovatelce odstranit na vlastní náklady budovu č. p. X1 umístěnou na pozemku parc. č. st. X2 v kat. úz. Petrov u Prahy, pozemek parc. č. st. X2 uvést do původního stavu a vydat bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. X2, stěžovatelka je vlastníkem předmětné budovy, avšak nemá žádné právo mít tuto budovu umístěnou na jeho pozemku. K tomu konkrétně uvedl, že smlouvou o pronajmutí pozemku č. kat. X3 k výstavbě televizního převaděče "TVP Petrov 38" za účelem zlepšení příjmu televizního signálu pro 2. program ze dne 10. 6. 1992 (dále jen "nájemní smlouva"), uzavřenou mezi vedlejším účastníkem a Obecním úřadem v Hradištku, Obecním úřadem v Petrově a Zemědělským družstvem v Jílovém u Prahy, si strany smlouvy sjednaly, že vedlejší účastník pronajímá Obecnímu úřadu v Hradištku část pozemku o výměře 42 m2 pro výstavbu televizního převaděče (pozn.: účastníkem smlouvy nemohl být obecní úřad, byla jím příslušná obec). Dle čl. 5 uvedené smlouvy mělo být dočasné užívání ukončeno v době, kdy bude možno zlepšení televizního signálu řešit jiným způsobem, a Obecní úřad v Hradištku se zavázal stavbu neprodleně demontovat a pozemek uvést do původního stavu a vrátit vlastníkovi. Stavba byla realizována na základě stavebního povolení Městského úřadu v Jílovém u Prahy a kolaudována byla dne 10. 8. 1993. Podle darovací smlouvy ze dne 30. 5. 1997 došlo k převodu vlastnického práva k předmětné budově z obce Hradištko na právního předchůdce stěžovatelky, aniž by účastníci v této smlouvě sjednali ukončení dočasného užívání předmětného pozemku. Dle názoru vedlejšího účastníka zaniklo právo na dočasné umístění předmětné stavby na jeho pozemku ukončením provozu televizního vysílače, avšak budova nebyla přes jeho opakované urgence odstraněna. Za užívání pozemku vedlejší účastník neobdržel od stěžovatelky jakoukoliv finanční kompenzaci. Stěžovatelka nárok vedlejšího účastníka neuznávala a namítala, kromě jiného, že jí vzniklo oprávnění z věcného břemene, a to v souladu s § 12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o telekomunikacích"). 3. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovatelce povinnost odstranit předmětnou budovu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (I. výrok) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 26 430 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (II. výrok), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 3 570 Kč, (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že byla platně uzavřena nájemní smlouva k pozemku s tím, že šlo o dočasné řešení do doby, kdy bude příjem televizního signálu zajištěn jiným způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastnicí smlouvy, nic nemění na tom, že vstoupila do práv a povinností strany, která tuto smlouvu uzavírala, a protože došlo k ukončení analogového vysílání a TV signál je pro oblast 100% pokryt jiným způsobem od 24. 9. 2009, stěžovatelka jako vlastník předmětné budovy užívá pozemek vedlejšího účastníka bez právního důvodu, neboť důvod uvedený v nájemní smlouvě již odpadl a vlastník nemovitosti byl smluvně zavázán tuto nemovitost odstranit po odpadnutí důvodu pro její zřízení. Obranu stěžovatelky, že jde o věcné břemeno, které vzniklo ze zákona a nezapisuje se do katastru nemovitostí, neshledal relevantní, neboť stěžovatelka je vlastnicí budovy, na kterou nainstalovala své telekomunikační zařízení, nejde tedy o cizí nemovitost tak, jak o tom hovoří § 12 zákona o telekomunikacích, a vedlejší účastník nemůže být povinován z věcného břemene, když předmětná budova patří stěžovatelce. Tato budova slouží jako technické zázemí pro televizní převaděč, ale je samostatnou věcí zapsanou v katastru nemovitostí, a tudíž na ni nelze aplikovat shora uvedené ustanovení. 4. Proti výrokům I, II, IV a V rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal neopodstatněným. Napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v I. výroku tak, že prodloužil lhůtu k plnění na tři měsíce od právní moci rozsudku (I. výrok) a ve IV. výroku určil výši nákladů řízení částkou 30 550 Kč (II. výrok), jinak rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu potvrdil a rozhodl o povinnosti platit náklady řízení (výroky III a IV). Krajský soud po částečném zopakování dokazování dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako okresní soud a ztotožnil se s jeho závěrem, že zákonné věcné břemeno podle § 12 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o telekomunikacích stěžovatelce (ani jejímu právnímu předchůdci) nesvědčí, byť z jiných než okresním soudem dovozených důvodů. Krajský soud přisvědčil odvolacím námitkám stěžovatelky, že telekomunikačním zařízením - s ohledem na jeho stavebně-technický charakter a účel, k němuž bylo určeno - je celá předmětná budova televizního převaděče Petrov vybavená jednotlivými telekomunikačními technologiemi. Avšak podle krajského soudu bylo třeba ke vzniku věcného břemene vyrozumění vedlejšího účastníka coby vlastníka dotčeného pozemku [splnění této podmínky bylo nutné ať již v roce 1993 při převzetí provozování televizního převaděče Petrov, či v roce 1997 při jeho nabytí do vlastnictví právním předchůdcem stěžovatelky; připomenul, že stěžovatelka přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") při odvolacím jednání neposkytla k tomu žádná rozhodná skutková tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání], že zde vzniká zákonné věcné břemeno (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1235/2014). Krajský soud dále konstatoval, že nájemní vztah založený smlouvou ze dne 10. 6. 1992 na právního předchůdce stěžovatelky ani na stěžovatelku nepřešel, a protože neshledal ani naplnění předpokladů pro vydržení věcného břemene, uzavřel, že stěžovatelce nesvědčí právní titul k umístění stavby na cizím pozemku. 5. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, ve kterém tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří konkrétních otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 2