III.ÚS 2529/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2529/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Skanska, a.s., sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8, zastoupené advokátem JUDr. Markem Bilejem, sídlem Na strži 2102/61, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. února 2018 č. j. 159 C 22/2016-130, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2019 č. j. 15 Co 209/2018-175 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 32 Cdo 3614/2019-219, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a statutárního města Ostravy, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k následujícím zjištěním. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 10 054 580,55 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to z důvodu provedených víceprací vzniklých při realizaci stavby "Multifunkční budova III, IV Vědeckotechnologického parku Ostrava". Žaloba stěžovatelky byla okresním soudem zamítnuta jako nedůvodná. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla dne 10. 7. 2013 uzavřena platná smlouva o dílo podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), v níž se stěžovatelka v pozici zhotovitele zavázala k realizaci výše uvedené stavby, a to v rozsahu zpracované a předložené projektové dokumentace. V průběhu realizace stavby došlo k provedení několika víceprací na základě dodatků ke smlouvě o dílo, které vedlejší účastník stěžovatelce uhradil. Vedle těchto víceprací však stěžovatelka tvrdila provedení dalších víceprací, vykonaných toliko na základě "změnových formulářů". Tyto vícepráce vedlejší účastník odmítl uhradit. 3. Ze smlouvy o dílo ze dne 10. 7. 2013 okresní soud zjistil, že se smluvní strany v čl. XI odst. 2 a 11 dohodly na tom, že obsah smlouvy nelze měnit zápisem ve stavebním deníku, a že změnit či doplnit smlouvu je možné (s výjimkou změny některých termínů) výlučně formou písemných dodatků ke smlouvě. Změnové listy, které mají dokládat dohodu smluvních stran o vícepracích, však podle okresního soudu není možné hodnotit jako písemný dodatek ke smlouvě o dílo. I kdyby snad o dodatek ke smlouvě o dílo šlo, byly tyto "formuláře" podepsány osobou bez příslušného zástupčího oprávnění a v rozporu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Okresní soud rovněž konstatoval, že nedošlo k porušení dobrých mravů vedlejším účastníkem, ani k porušení obchodních zvyklostí. V daném případě dále nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle obchodního zákoníku nebo zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud zdůraznil, že ze strany stěžovatelky nedošlo k plnění bez právního důvodu, ale k "plnění víceprací na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto víceprací". Z těchto důvodů nezbylo, než žalobu stěžovatelky zamítnout. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil. V prvé řadě krajský soud uvedl, že změnové formuláře neměly dle úmyslu stran vyjádřeného ve smlouvě o dílo a následné obchodní praxe představovat změnu smlouvy, ale pouze jakýsi podklad pro uzavření dodatků ke smlouvě, s nimiž muselo podle zákona o obcích vyslovit souhlas i zastupitelstvo obce (vedlejšího účastníka). V opačném případě by šlo podle § 41 odst. 2 zákona o obcích o neplatné právní jednání. Nebylo-li podle krajského soudu možné považovat změnové formuláře, popř. zápisy z kontrolních dnů, za dohodu stran o změně předmětu díla a jeho ceně, nemohlo jít ani o dohodu podle § 549 odst. 2 obchodního zákoníku o rozšíření předmětu díla, jehož se dovolávala stěžovatelka. Krajský soud rovněž podrobně posuzoval obchodní zvyklosti smluvních stran. Z nich přitom nelze dovodit, že by vedlejší účastník v minulosti proplácel stěžovatelce vícepráce bez dodatku ke smlouvě o dílo, s jehož uzavřením by nevyslovilo souhlas jeho zastupitelstvo. Stěžovatelka coby zkušená podnikatelka v oblasti stavebnictví si podle krajského soudu počínala lehkovážně, když "se zcela v rozporu s textem smlouvy o dílo spoléhala na to, že i bez změny smlouvy dostane zaplaceny veškeré vícepráce, které na díle provede". K poukazu na údajné porušení dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku pak krajský soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí okresního soudu zdůraznil, že ty mohou pouze odepřít výkon práva, nemohou však založit nárok, který podle práva neexistuje. Krajský soud se ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak s ohledem na nález ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 1283/16, zabýval povahou provedených víceprací. Dospěl přitom k závěru, že "veškeré provedené práce souvisely s původním předmětem díla". Předmětné vícepráce (zejména spočívající v provedení omítek, podlah, klempířských prací či změn v elektroinstalaci) tedy netvořily samostatný celek, byť ve svém důsledku vedly k rozšíření díla a jeho kvalitativní změně. Krajský soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že zde není dán nárok stěžovatelky na zaplacení žalované částky ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ten by byl dán jen tehdy, kdyby poskytnuté plnění v podobě víceprací nebylo spojeno s plněním (dílem) původním. Podle názoru krajského soudu je třeba v tomto případě uzavřít, že vedlejší účastník coby objednatel není povinen zaplatit stěžovatelce v postavení zhotovitele jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu, když nedošlo ke zvýšení ceny díla za podmínek podle § 549 obchodního zákoníku a současně nešlo ani o bezdůvodné obohacení. 5. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Stěžovatelka nedostála své povinnosti vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 ve spojení s § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), "uvádí-li v úvodu dovolání dva (respektive tři) ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých otázek vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání". Z dalšího obsahu dovolání však Nejvyšší soud přesto dovodil několik otázek, které mají podle stěžovatelky představovat Nejvyšším soudem dosud neřešené právní otázky. Nejvyšší soud se každou z nich zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům. První dvě právní otázky předložené stěžovatelkou představují "hypotetické otázky", na nichž rozhodnutí krajského soudu vůbec nezáviselo, a jako takové nemohou podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s posouzením rozporu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, pak stěžovatelka zcela opomněla, že krajský soud svůj právní závěr založil zejména na tom, že s poukazem na dobré mravy či zásady poctivého obchodního styku lze pouze odepřít výkon práva, nikoliv však založit nárok, který podle práva neexistuje. To je závěr, který je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a který stěžovatelka v dovolání nikterak nezpochybnila. Ani čtvrtá "otázka" uplatněná stěžovatelkou v dovolání nebyla podle Nejvyššího soudu způsobilá založit jeho přípustnost, když ve skutečnosti šlo o namítnutí procesní vady řízení. Tvrzení stěžovatelky však nezahrnovalo žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 občanského soudního řádu. Poslední otázka předložená Nejvyššímu soudu pak ve své podstatě představuje zastřenou skutkovou otázku, když si stěžovatelka vytvořila svou vlastní verzi skutkového stavu, odlišnou od té zjištěné soudem, a nezpochybňuje právní posouzení učiněné krajským soudem. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci a průběh soudního řízení. Následně namítá, že soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst.