III.ÚS 2537/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2537/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ASJC a. s., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2021 č. j. 10 Afs 344/2020-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 14 Af 48/2019-127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Vedlejší účastnice řízení (žalovaná) rozhodla dne 11. 4. 2019 ve správním řízení o tom, že stěžovatelka (žalobkyně) se v letech 2005 a 2006 dopustila několika správních deliktů podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 7. 3. 2006, za což uložila stěžovatelce pokutu ve výši 500 000 Kč podle § 157 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Stěžovatelka se jako obchodník s cennými papíry dopustila tzv. churningu (nadměrného obchodování) a spáchala správní delikty tím, že porušila pravidla obezřetného poskytování investičních služeb [§ 157 odst. 1 písm. k) zákona o podnikání na kapitálovém trhu] a pravidla jednání se zákazníky [§ 157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu]. 3. Proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 č. j. 14 Af 48/2019-127 zamítl. 4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2021 č. j. 10 Afs 344/2020-53 taktéž zamítl. Zásadní otázkou, kterou řešil Nejvyšší správní soud, bylo, zda stěžovatelčina odpovědnost za výše uvedené delikty zanikla v důsledku uplynutí deseti let od jejich spáchání ve smyslu § 46e odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ČNB"), ačkoliv převážnou část z této doby se vedla řízení před správními soudy. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mezní prekluzivní (respektive slovy zákona promlčecí) doba podle § 46e odst. 3 poslední věty zákona o ČNB se nevztahuje na dobu, po kterou se vedlo soudní řízení správní, takže k zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty nedošlo. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že úprava běhu prekluzivní doby obsažená v § 32 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přestupkový zákon"), rozlišuje stavení a přerušení prekluze. V důsledku stavení prekluzivní doba neběží, v důsledku přerušení začne běžet prekluzivní doba nová. Hypotéza normy obsažená v § 46e odst. 3 zákona o ČNB nepočítá se stavením prekluzivní doby, nýbrž pouze s jejím přerušením. Jazykovým výkladem lze tedy dospět k závěru, že limitující hranice deseti let míří jen na přerušení prekluzivní doby. Jinak řečeno, toto ustanovení znemožňuje, aby si správní orgán po libovolně dlouhou dobu vytvářel nové prekluzivní doby. Ustanovení § 46e odst. 3 zákona o ČNB ostatně svým zněním odpovídá přesně § 32 odst. 3 přestupkového zákona (vyjma konkrétního určení délky prekluzivní doby), obě ustanovení je proto třeba vykládat stejně. Nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, že by právě podaným výkladem § 32 odst. 3 přestupkového zákona a § 46e odst. 3 věty poslední zákona o ČNB mohlo dojít k tomu, že by se přestupková řízení vedla celá desetiletí. Právě skutečnost, že je to správní orgán, kdo je omezen některým z uvedených pravidel, efektivně zajištuje konečnost řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud neuznal dále námitku stěžovatelky, že nebylo zřejmé, jakým způsobem (na základě jakých údajů) dospěla vedlejší účastnice řízení k tomu, že se stěžovatelka dopustila tzv. nadměrného obchodování [srov. § 15 odst. 1 písm. a) a písm. f) ve spojení s § 157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném do 7. 3. 2006]. Ve shodě s městským soudem vysvětlil, proč vedlejší účastnici řízení nelze vytýkat, jakým způsobem v projednávané věci použila ukazatele TR a C/E a na základě čeho dospěla k závěru o porušení pravidel jednání stěžovatelky vůči zákazníkům. Nejvyšší správní soud dále ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení nemusela provádět výslechy svědků navrhované stěžovatelkou, když skutečnost, že stěžovatelka nepozbyla kontrolu nad účty zákazníků (a dopustila se tak nadměrného obchodování), vyplynula dostatečně z listinných podkladů ve správním spisu. Ztotožnil se i s názorem městského soudu, že vedlejší účastnice řízení správně vymezila začátek trvání pokračujícího přestupku a dostatečně individualizovala přestupek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení, včetně řízení souvisejících s nyní probíhajícím řízením, která se týkala těch rozhodnutí vedlejší účastnice řízení, která byla zrušena pro nezákonnost. 6. Nesouhlasí především s aplikací a výkladem § 46e odst. 3 věta druhá zákona o ČNB a se závěrem, že nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek i přes uplynutí doby deseti let. V této souvislosti namítá i nesprávný výklad obecných ustanovení o promlčecí době (srov. § 29 až 32 přestupkového zákona). Správním soudům vytýká, že se nezabývaly důsledky uplynutí maximální možné desetileté promlčecí doby stanovené v § 46e odst. 3 věta druhá zákona o ČNB a účelu, pro který byla tato promlčecí doba stanovena. Dále se soudy nevypořádaly s otázkou, zda nezákonné rozhodnutí vydané správním orgánem má mít účinky spojené s vydáním rozhodnutí ve věci v podobě založení běhu nové promlčecí doby. Podle stěžovatelky by správní rozhodnutí, které bylo zrušeno jako nezákonné, nemělo mít žádné důsledky pro účastníka řízení, tedy ani v podobě založení běhu nové promlčecí doby. Poukazuje na účel plynutí doby, jímž určitě není, aby řízení probíhalo "do nekonečna". Pro výklad výše uvedených ustanovení je podstatný i § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje správnímu orgánu časový limit pro vydání rozhodnutí. 7. Opakovaně upozorňuje na to, že od spáchání přestupku uplynulo již patnáct let, přičemž tato doba má vliv na právní jistotu. Stěžovatelka rovněž podává podrobný výklad a rozbor § 46a odst. 3 zákona o ČNB, s tím, že k zániku odpovědnosti za přestupek musí dojít nejpozději uplynutím deseti let od jeho spáchání. Správní soudy také řádně nevyřešily vztah speciality mezi § 32 odst. 1 přestupkového zákona a § 46e odst. 3 zákona o ČNB. Ustanovení § 46e odst. 3 věta druhá zákona o ČNB, jako lex specialis, stanovuje podle stěžovatelky dobu deseti let od spáchání přestupku jako maximální možnou dobu, jejímž uplynutím dochází bez ohledu na běh promlčecí doby a existenci institutů modifikujících délku promlčecí doby (např. přerušení nebo nezapočítávání dob) k zániku odpovědnosti za přestupek. Tento moment je zdůrazněn i v důvodové zprávě k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 8. Stěžovatelka dále poukazuje na důležitou zásadu v oblasti výkladu právních předpisů vrchnostenského práva, podle níž je v případě možných více v úvahu připadajících výkladů norem nutno užít výkladu výhodnějšího pro slabší subjekt tohoto vztahu. Analogii pro stanovení maximální doby, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, spatřuje např. v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v jeho § 148 odst. 4 a 5 (lhůta pro stanovení daně). S dobou, která uplynula od spáchání přestupku je pak spojena i obtížná možnost dokazování, zejména výslechy svědků, což byl důvod pro nepřipuštění provedení těchto důkazů městským soudem. Nepřipuštěním provedení těchto důkazů tak byla stěžovatelce odebrána možnost bránit se a prokázat svá tvrzení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení