III.ÚS 2543/19

Ústavní soud obdržel dne 4. 8. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba Společenství vlastníků domu X (žalobce) proti vedlejším účastníkům - vlastníkům konkrétní bytové jednotky (žalovaní) o zaplacení částky 30 478,54 Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodné obohacení za užívání společných částí domu.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2019, č. j. 30 C 332/2018-200 byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2019, č. j. 19 Co 762/2019-252, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (zamítnutí žaloby) potvrzen a ve výroku II. (nepřiznání náhrady nákladů řízení) byl změněn tak, že uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným.

Stěžovatel v posuzovaném řízení nebyl účastníkem tohoto řízení, i přesto, že je nepochybně členem žalující právnické osoby - společenství vlastníků domu. Rozhodnutí obecných soudů nelze považovat ani za jiný zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatel tak nemůže u Ústavního soudu napadat rozhodnutí, které vzešlo v řízení, jehož nebyl účastníkem.

Stěžovatel brojí proti tomu, že jej obecné soudy nepřizvaly jako účastníka řízení a dále nesouhlasí se skutkovým i právním posouzením provedeným obecnými soudy. Nepředkládá však žádné procesní úkony, které by demonstrovaly jeho snahu o vstup do předmětného řízení. Občanské soudní řízení je ovládáno mj. zásadou dispozitivnosti, z níž vyplývá, že jsou to právě účastníci řízení, příp. osoby, které mají za to, že by se účastníky řízení měly stát, kteří disponují samotným řízením (§ 92, § 93 občanského soudního řádu). Není tedy na soudu, aby sám zjišťoval, zda by okruh účastníků řízení neměl být rozšířen a aktivně nějaké třetí osoby vyhledával. Obecným soudům tak nelze vytýkat jakékoli pochybení. Uvedená námitka o nepřizvání stěžovatele jako účastníka řízení by byla opodstatněná jen v případě, že by stěžovatel o vstup do řízení usiloval, avšak mu nebylo ze strany obecných soudů vyhověno. To však stěžovatel ve svém návrhu nikterak nedokládá.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl. Obdobně postupoval již např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 2532/19, II. ÚS 2531/19, III. ÚS 2530/19, III. ÚS 2541/19, II. ÚS 2538/19, IV. ÚS 2534/19, III. ÚS 2544/19 a dalších.