III.ÚS 2548/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2548/20 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 5 Tdo 503/2020-6082, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 3 To 60/2019-5787 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2019 č. j. 50 T 1/2018-5666, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 3, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných částí spisového materiálu Krajského státního zastupitelství v Ostravě vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech I a II zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a v bodě II též přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tohoto zákona. Proti I. výroku o vině a v návaznosti na to rovněž do výroku o trestu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v nerespektování § 1 odst. 1 věty druhé trestního řádu, když postup policejního orgánu v rámci trestního řízení nevedl k předcházení a zamezování trestné činnosti stěžovatele, ale pouze k jejímu dlouhodobému monitorování tak, aby dosáhla velkého rozsahu a tudíž kvalifikované skutkové podstaty, a dále v porušení § 2 odst. 1, 3, 4 a 5 trestního řádu, neboť policejní orgán nepostupoval podle § 159b odst. 1 tohoto zákona, tedy dočasně neodložil zahájení trestního stíhání, ani podle § 160 odst. 1 téhož zákona nezahájil trestní stíhání, ač pro to nejpozději 13. 7. 2015 byly splněny všechny podmínky, neboť byla rozkryta celá trestná činnost a byli známi jednotliví pachatelé. Ačkoli trestní řád ukládá policejnímu orgánu, aby neprodleně zahájil trestní stíhání takové osoby, v posuzované věci toto učinil policejní orgán až dne 21. 3. 2017, tedy o rok a půl později, a to z důvodu, aby rozsah zkrácení daně přesáhl hranici 5 000 000 Kč. 4. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že bylo v rámci sledování osob a věcí dlouhodobě zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, aniž by k tomuto postupu dal předchozí povolení soudce podle § 158b odst. 1 trestního řádu, přičemž navíc v rozporu s tímto ustanovením sledování nebylo realizováno a obrazové záznamy nebyly pořizovány policejním orgánem ani jeho technickými prostředky, ale obyvatelkou domu a soukromými technickými prostředky. Takto pořízené záznamy se pak staly hlavním důkazem, kterým byl odůvodněn odsuzující rozsudek. Stěžovatel uvádí, že na žádost policejního orgánu státní zástupce povolil podle § 158d odst. 1, 2 trestního řádu sledování několika osob, neurčitého množství vozidel, tabáku, bydliště stěžovatele, a také bytu č. X na ulici X s tím, že toto sledování bude realizováno technickými prostředky celní správy a policie. Následně státní zástupkyně třikrát podala podle § 158d odst. 3 trestního řádu návrh na povolení sledování tohoto bytu, které mělo být realizováno za využití bezpečnostních kamer umístěných v tomto domě. Ve všech třech případech soud návrh státní zástupkyně zamítl, přičemž v odůvodnění třetího zamítnutí návrhu soud konstatoval, že jedná-li se o společné prostory v domě, není potřeba postupu podle § 158d odst. 3 trestního řádu, ale postup sledování je v kompetenci státního zástupce a postačuje postup podle § 158d odst. 1, 2 tohoto zákona. Státní zástupkyně následně dne 16. 4. 2015 na základě návrhu policejního orgánu ze dne 14. 4. 2015 povolila toto sledování. S uvedeným názorem soudu a postupem státní zástupkyně se stěžovatel neztotožňuje a namítá, že i společné prostory domu podléhají ochraně obydlí, což přesvědčivě odůvodnil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), stěžovatelem nesprávně označeném jako usnesení sp. zn. IV. ÚS 121/10 ze dne 31. 5. 2010, publikovaném ve sbírce zákonů pod č. 219/2010 Sb. Stěžovatel upozorňuje, že tyto závěry přijala taktéž odborná literatura, např. komentář k trestnímu řádu, publikovaný v nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že sledování osob a věcí povolené Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě dne 16. 4. 2015 na základě návrhu policejního orgánu ze dne 14. 4. 2015 je nezákonné, neboť vnitřní společné prostory domu podléhají ochraně obydlí podle čl. 12 Listiny, a jejich sledování je možné pouze na základě povolení soudu. 7. Podle § 158d odst. 3 trestního řádu platí, že pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. 8. Otázkou nedotknutelnosti soukromého života a obydlí se zabýval Ústavní soud ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 v bodech 14 - 26 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že podmínky, za nichž bylo možné nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků, vymezené § 83a odst. 1 trestního řádu, tedy podmínky pro použití nástroje trestního procesu omezujícího základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, zřetelně porušovaly v odůvodnění nálezu naznačené ústavněprávní limity a maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky, které je zcela nezbytné při zákonné konstrukci (stejně jako při užití) nástrojů trestního procesu omezující základní práva a svobody jednotlivců respektovat. Samotným pojmem "obydlí" se Ústavní soud zabýval v bodě 18 uvedeného nálezu, kde konstatoval, že doktrínou je institut obydlí definován jako prostor sloužící k bydlení (byty, rodinné domky, rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a prostory k němu náležející, za které je třeba považovat všechny prostory, k jejichž užívání opravňuje vlastnický nebo jiný právní titul, určující daný prostor k bydlení či obývání. Naopak pod pojem "obydlí" nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení (jiné prostory) ve smyslu § 82 odst. 2 trestního řádu, za které jsou považovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny, tovární haly, skladiště, živnostenské provozovny, ale i samostatně stojící garáže, které nejsou součástí obydlí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005, str. 693). 9. Státní zástupkyně podala Okresnímu v Ostravě (dále jen "okresní soud") dne 13. 4. 2015 návrh podle § 158d odst. 3 trestního řádu na vydání povolení ke sledování osob a věcí: domu na adrese X včetně jeho vnitřních společných prostor. Okresní soud téhož