III.ÚS 2570/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 1 a čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava").

Z obsahu ústavní stížností a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem sp. zn. 17 C 68/2019 ze dne 8. 12. 2021 rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitých věcí a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 670 163,84 Kč. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek prvostupňového soudu potvrdil s tím, že změnil výši částky na vypořádání spoluvlastnického podílu z 11 500 000 Kč na 13 827 609,17 Kč a změnil také výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení a vytýká Městskému soudu v Praze, že neshledal výjimečné okolnosti ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. a nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že byť je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody.

Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na ně proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud připomíná závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020, na něž se ostatně odkazovaly i odvolací soud a stěžovatelka, a zejména zdůrazňuje, že zhodnocení míry úspěchu jednotlivých účastníků v řízení majícím povahu iudicia duplex, jakož i posouzení, zda nastaly zvláštní okolnosti ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., je úkolem obecného soudu, který v dané věci rozhoduje. Je to právě obecný soud, který řízení vede, který je nejpodrobněji a bezprostředně seznámen s relevantními okolnostmi případu a postupem účastníků. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že mimořádné přiznání náhrady nákladů řízení na základě zvláštních okolností ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. představuje výjimku z obecného pravidla, podle nějž v řízení majícím povahu iudicia duplex nemají účastníci nárok na náhradu nákladů řízení.

K argumentaci stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že se jedná o opakování argumentů z řízení před obecnými soudy týkajících se přístupu žalovaného před zahájením řízení ke správě společné věci, k různým jednáním mezi žalovaným a stěžovatelkou a k chování žalovaného v průběhu soudního řízení. To jsou však argumenty určené obecným soudům, které mají o náhradě nákladů řízení rozhodnout. Úlohou Ústavního soudu není opakovaně hodnotit skutečnosti již podrobně zhodnocené obecnými soudy, nýbrž chránit základní práva a svobody zakotvené v ústavním pořádku. Stěžovatelka sice v závěru své ústavní stížnosti uvádí několik dotčených ústavně zaručených práv, ve své argumentaci však porušení těchto práv nijak nezdůvodňuje, resp. bez podrobnější argumentace dovozuje, že neuplatněním postupu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. došlo automaticky k porušení výše uvedených základních práv stěžovatelky.

S tímto závěrem stěžovatelky Ústavní soud nesouhlasí. Uplatnění postupu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. závisí podle závěrů zde již citovaného nálezu I. ÚS 262/20 na úvaze obecného soudu, proto i neuplatnění tohoto ustanovení může být ústavně konformním postupem, pokud je takový postup obecného soudu předvídatelný, souladný s právní úpravou a jejím ustáleným výkladem a přesvědčivě odůvodněný. Z podané ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka, Městský soud v Praze i Ústavní soud jsou zajedno v tom, za jakých okolností lze výjimečně přistoupit k přiznání náhrady nákladů řízení majícího povahu iudicia duplex podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že v posuzovaném případě tyto okolnosti nenastaly. To však samo o sobě nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ohledně nákladů řízení je jasné, srozumitelné a přesvědčivé, založené na relevantních skutečnostech, není svévolné a nemůže tedy zakládat porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 1 a čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 odst. 1 Ústavy.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.