III.ÚS 2572/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2572/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem Panská 891/5, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 12 Co 7/2020-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2019, č. j. 62 Nc 2518/2019-106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i základní práva jeho nezletilého syna zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 8, čl. 9, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, v průběhu řízení o výchově a výživě nezletilého syna S., jehož matkou je E. M., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo zahájeno řízení o neshodách rodičů ve významných věcech ve smyslu ustanovení § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), v jehož rámci se matka nezletilého domáhala, aby soud za stěžovatele udělil souhlas s přemístěním a určením bydliště nezletilého do B. Stěžovatel s přestěhováním nezletilého nesouhlasil, neboť měl za to, že by byl omezen v možnosti podílet se na péči, jakož i v rozsahu požadovaného styku s nezletilým. 3. V záhlaví citovaným rozsudkem obvodní soud návrhu matky nezletilého vyhověl a udělil jí za stěžovatele souhlas s přemístěním nezletilého do B. a jeho bydlištěm tamtéž (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné ve smyslu ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když obdobně jako v průběhu předchozího řízení vyjadřuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí zcela opomíjí zájem a právo dítěte, aby mělo ve své blízkosti oba rodiče, kteří o něj osobně pečují a přispívají k jeho osobnostnímu rozvoji. Dovolává se rovněž svého práva vychovávat a pečovat o vlastní dítě. Stěžovatel má dále za to, že nebyl brán zřetel na změnu okolností, k níž došlo v mezidobí od vydání rozhodnutí obvodního soudu, z čehož dovozuje nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Zdůrazňuje, že mu nebyla umožněna osobní účast na jednání, a to před obvodním i městským soudem. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení ve věcech péče o nezletilé v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí ve věci významné pro nezletilého v intencích ustanovení § 877 občanského zákoníku, resp. ustanovení § 466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatel nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají charakter nesouhlasných výhrad vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá prosazení jím předkládaného stanoviska. 8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o věci významné pro nezletilé dítě, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. 9. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro vyhovění návrhu matky nezletilého týkajícího se jeho přemístění do B., s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují. 10. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Městský soud, vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 5 a násl.), uzavřel, že "za stávající situace ani odvolací soud nemá pochyb o postavení matky jako primárně pečujícího rodiče, v zájmu nezletilého je proto být především se svou matkou, která má zajištěno lukrativní zaměstnání [s benefity v souvislosti s péčí o nezletilého] v nikterak nepřekonatelné vzdálenosti od P., a to nejen v poměrech České republiky, ale i poměrech evropských." Na tomto závěru zdejší soud neshledal cokoliv, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná výcho