III.ÚS 2592/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2592/18 ze dne 18. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou, sídlem Resslova 956/13, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2018 sp. zn. 6 Tdo 410/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2017 sp. zn. 6 To 85/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 sp. zn. 41 T 4/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Městský soud stěžovatele odsoudil podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu deseti let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněné K. V. a o zproštění obžaloby Z. K., pro skutek spočívající ve spolupachatelství po předchozí vzájemné dohodě se stěžovatelem na jednání popsaným pod bodem A) 1. Městský soud stěžovateli současně podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit poškozené České republice - Úřadu práce České republiky, na náhradě škody částku ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou Českou republiku - Úřad práce České republiky odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vůči Z. K. rozhodl postupem podle § 229 odst. 3 tr. řádu. 3. O odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, stěžovatele a obviněné K. V. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem, jímž z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) - e) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil jednáním blíže popsaným ve výrokové části rozsudku. Vrchní soud stěžovatele za toto jednání odsoudil podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu osmi let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněné K. V. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené České republice - Úřadu práce České republiky škodu ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Česká republika - Úřad práce České republiky odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl Z. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 KZV 95/2013-93, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vůči tomuto obviněnému vrchní soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody téhož poškozeného postupem podle § 229 odst. 3 tr. řádu. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily zásadu rovnosti před zákonem. Vrchní soud uvedl, že stěžovatel formálně deklaroval část neuhrazené mzdy zaměstnancům nejprve jako mzdu naturální ve formě masáží na masážním křesle, následně jednostranně započítával část mzdy zaměstnanců na úhradu těchto masáží podle nepojmenované smlouvy. Tento soud stěžovatelovo jednání posoudil jako obcházení zákona, ačkoli připustil, že tehdy platná a účinná právní úprava nebyla optimální a umožňovala páchání trestné činnosti. Stěžovatel upozorňuje, že jakékoli nedostatky v zákonné úpravě, její možný dvojí výklad, její absence, jakož i nedostatečné zpracování, nemohou být posuzovány k jeho tíži a takové jednání je třeba posuzovat co nejmírněji. Zdůrazňuje, že se jako právní laik spoléhal na odborné právní rady advokátů a takovému postupu nelze z hlediska předběžné opatrnosti nic vytknout. Vrchní soud bez ohledu na judikaturu k této věci, jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 848/2010 (z něhož vyplývá, že spolehnou-li se laické osoby na právní rady advokáta jako osoby práva znalé, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění) a ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 5 Tdo 316/2015, vyšel ze zjištění, že výsledky dokazování vyloučily význam odborných vyjádření zpracovaných advokáty o zavinění spoluobviněných. Soudy tyto důkazy hodnotily v rozporu s jejich skutečným obsahem výhradně v neprospěch stěžovatele, když dle názorů soudů byl v rámci provedeného dokazování vyloučen jakýkoliv význam těchto expertiz pro závěr o jeho zavinění. 6. Dále stěžovatel polemizuje se závěry soudů o "smysluplnosti" jím přidělované práce. Stěžovatel má za to, že v žádostech o přiznání příspěvku pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebylo nutné uvádět, jaký druh práce se zaměstnancům přiděluje. Nešlo z jeho pohledu o podstatný údaj a ani nelze hodnotit, zda je v případě přidělení "nesmysluplné práce" účel příspěvku mařen či nikoli. Posouzení povahy a druhu práce je ryze subjektivní, navíc výkony a služby byly za úplatu poskytnuty dalším subjektům na trhu. Doplňuje, že kritika právní úpravy a role státu v oblasti poskytování dotací v této oblasti, kterou popsal městský soud, by měla být promítnuta do náhledu na jeho jednání jako trestného. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.) a ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373) připomíná, že je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec - nebo alespoň co nejméně - zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. 7. Stěžovatel obrací pozornost též k okolnosti, že ve všech dotčených společnostech probíhaly pravidelné kontroly úřadu práce, inspektorátu práce, finančního úřadu a živnostenského úřadu, jakož i Úřadu Městské části pro Prahu 15, které byly prováděny před přiznáním příspěvku na zaměstnání zdravotně postižených osob a před jeho vyplacením. Výsledky těchto kontrol neprokázaly žádná porušení zákona. Tyto kontroly ho utvrzovaly v přesvědčení, že způsob, jakým postupoval při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je shledáván jako správný a souladný s právními předpisy. Stěžovatel z postupu pří