III.ÚS 2606/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2606/24 ze dne 11. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR, a. s., se sídlem Na Kavčích horách 1103/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2024, č. j. 30 Cdo 694/2024-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023, č. j. 16 Co 242/2023-164, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 30 C 232/2021-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Drážní úřad vydal v roce 1999 povolení k provozování vlečky pro Kovošrot Praha, a. s. V roce 2008 úřad změnil toto povolení tak, že je provozovatelkou a vlastnicí vlečky právní nástupkyně provozovatelky - KOVOŠROT GROUP CZ, a. s. 2. Stěžovatelka nabyla v roce 2002 pozemky, na nichž se tato vlečka nacházela. V následujících letech stěžovatelka neúspěšně usilovala o zrušení vlečky a povolení k jejímu provozování z roku 1999. Své podněty a návrhy opírala mimo jiné o to, že nabyla vlečku jako součást zakoupených pozemků. Pokud by přitom vlečka byla samostatnou věcí, stěžovatelka by ji nabyla do vlastnictví vydržením. 3. V roce 2013 stěžovatelka zahájila u Drážního úřadu v pořadí poslední řízení o zrušení vlečky. V řízení bylo podstatné, zda je vlastnicí vlečky, protože návrh na zrušení vlečky může podat pouze její vlastník (§ 5 odst. 6 zákona o drahách). Správní orgány se touto otázkou opakovaně zabývaly a konzistentně docházely k závěru, že stěžovatelka vlastnicí vlečky není. Stěžovatelka s těmito závěry a jejich odůvodněním nesouhlasila a během řízení podávala opravné prostředky i správní žalobu. 4. Správní orgány změnily své právní závěry s ohledem na rozhodnutí civilního soudu, které bylo vydáno v průběhu správního řízení. Obvodní soud totiž v roce 2020 vydal rozsudek, kterým určil, že je stěžovatelka vlastnicí vlečky. Rozsudek byl vydán v řízení mezi stěžovatelkou a KOVOŠROT GROUP CZ a má povahu rozsudku pro uznání. Obvodní soud tedy vyhověl stěžovatelce na základě toho, že dosavadní provozovatelka uznala její vlastnické právo k vlečce vzniklé vydržením dne 28. 8. 2012 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2020, č. j. 8 C 376/2019-36, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 30 Co 170/2020-63). 5. O existenci tohoto rozsudku se Drážní úřad dozvěděl dne 24. 7. 2020. Drážní úřad s odkazem na tento rozsudek stěžovatelce vyhověl a vlečku zrušil (rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 30. 3. 2021, č. j. DUCR-17777/21/Kj). 6. Stěžovatelka podala v roce 2021 žalobu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Touto žalobou se domáhala toho, aby jí vedlejší účastnice zaplatila 35 951 355,66 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody za nesprávný úřední postup Drážního úřadu (v rozsahu 146 547,66 Kč vzala žalobu během prvostupňového řízení zpět). Škoda má podobu ušlého nájemného za dobu od nabytí pozemků (28. 8. 2002) až do právní moci rozhodnutí Drážního úřadu o zrušení vlečky (22. 4. 2021). Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřovala mimo jiné v nepřiměřené délce řízení o zrušení vlečky, které trvalo od 1. 2. 2013 do 22. 4. 2021. 7. Obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl ve vztahu k částce 35 951 355,66 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II). Stěžovatelce podle soudu nenáleží náhrada ušlého nájemného kvůli délce řízení o zrušení vlečky. Drážní úřad v tomto ohledu nepochybil, protože vlastnictví dráhy nemohl sám posoudit jako předběžnou otázku a vyřešil jej až rozsudek pro uznání vydaný v soudním řízení (viz již bod 4 výše). 8. Městský soud zrušil výrok I rozhodnutí obvodního soudu v rozsahu 146 547,66 Kč s příslušenstvím z důvodu předešlého zpětvzetí žaloby a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). Ve zbylém rozsahu rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok II). Stěžovatelce zároveň uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Soud neshledal příčinnou souvislost mezi délkou řízení a ušlým nájemným. Podle judikatury musí soud při zjištění průtahů posoudit, zda by při dodržení zákonných lhůt škoda nevznikla. V posuzovaném případě by však namítaná škoda vznikla i při absenci průtahů. Správní orgány se v řízení opakovaně zabývaly otázkou vlastnictví vlečky a konzistentně dospívaly k závěru, že stěžovatelka není její vlastnicí. Své závěry změnily až v důsledku soudního rozhodnutí, které mělo povahu rozsudku pro uznání. Do té doby správní orgány neměly pro změnu svých závěrů důvod, protože na provedených důkazech a tvrzení účastníků řízení se nic neměnilo. Výsledek soudního řízení, které bylo založeno na uznání nároku, nelze vykládat tak, že závěr o vlastnictví vlečky si správní orgány měly a mohly učinit dříve v rámci řešení předběžné otázky. Vzhledem k předchozím závěrům správních orgánů a důvodu jejich změny tak nelze říct, že kdyby správní řízení trvalo kratší dobu, skončilo by zrušením vlečky a odvrátilo vznik ušlého nájemného. Mezi ušlým nájemným a délkou řízení o zrušení vlečky proto není příčinná souvislost. 9. Stěžovatelka podala proti II. výroku rozhodnutí městského soudu dovolání. Drážní úřad měl podle ní z moci úřední a bez rozsudku pro uznání dospět k závěru, že se stěžovatelka stala na základě vydržení vlastnicí vlečky. K tomuto závěru a následnému zrušení vlečky měl Drážní úřad dospět dříve než po 8 letech - nikoli až na základě rozsudku pro uznání. Drážní úřad je totiž povinen z moci úřední správně a bez průtahů zjistit skutkový stav věci (§ 3 správního řádu). Stěžovatelka tedy vznesla dovolací otázku, zda je porušení této povinnosti nesprávným úředním postupem. Podle stěžovatelky tuto otázku Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. 10. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že městský soud "nijak nezpochybnil povinnost Drážního úřadu zjišťovat skutečnosti podstatné pro jeho rozhodnutí i z moci úřední". Městský soud své rozhodnutí postavil na tom, že "zjišťování skutečností, na jejichž základě by měl dojít k závěru, že žalobkyně je vlastníkem vlečky, bylo mimořádně složité (šlo o otázku, zda žalobkyně vlastnictví k vlečce nabyla vydržením) a že až na základě dodatečně žalobkyní předloženého rozsudku pro uznání [...] bylo možné dospět k závěru, že žalobkyně skutečně byla od 28. 8. 2012 vlastníkem vlečky a že je namístě požadavku žalobkyně na odstranění vlečky vyhovět". Nejvyšší soud proto odmítl dovolání zčásti proto, že se míjí s důvody, na nichž závisí rozhodnutí městského soudu, zčásti proto, že závěry a postup soudu odpovídají judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, a zčásti proto, že k nim stěžovatelka nevymezila předpoklad přípustnosti a dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tento závěr opírá o následující námitky: a) Nejvyšší soud chybně určil důvody, na nichž spočívá rozhodnutí městského soudu, a v důsledku toho se nezabýval stěžovatelčinou dovolací otázkou. Podle Nejvyššího soudu závisí rozhodnutí městského soudu na tom, že bylo mimořádně složité zjišťovat skutečnosti, na jejichž základě by měl drážní úřad dojít k závěru, že je stěžovatelka vlastnicí vlečky, a že až na základě rozsudku pro uznání bylo možné uzavřít, že stěžovatelka skutečně byla vlastnicí vlečky. Tento závěr však městský soud neučinil. Jeho rozhodnutí spočívalo na závěru, že až do seznámení se s rozsudkem pro uznání nebyl zjištěn skutkový stav odůvodňující rozhodnutí o zrušení vlečky a nebylo by nesprávným úředním postupem, kdyby byl před jeho doložením zjištěn nesprávný skutkový stav a stěžovatelce by nebylo vyhověno. b) Obvodní i městský soud se nezabývaly stěžovatelčiným návrhem na ohledání pozemků. Ohledání by prokázalo, že stěžovatelka nabyla dráhu jako součást pozemků. Nejvyšší soud tuto námitku neshledal přípustnou a odmítl se jí věcně zabývat - a to přestože stěžovatelka uvedla, co má být důkazem prokázáno. Nejvyšší soud vytrhl z kontextu stěžovatelčino tvrzení, že "místní šetření v roce 2019 nevypovídá nic o letech předešlých". Toto tvrzení se totiž týkalo technického stavu vlečky, nikoli otázky, zda byla vlečka součástí pozemku nebo samostatnou věcí. c) Městský soud dospěl k "extrémním" a překvapivým skutkovým závěrům, které dosud ni