III.ÚS 2614/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2614/17 ze dne 28. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Broulíka, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 14. března 2017 sp. zn. 4 VZV 6/2013 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017 sp. zn. 3 To 60/2017, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí proto, že jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Proti stěžovateli a dalším osobám je vedeno trestní stíhání pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). V průběhu tohoto trestního stíhání zajistil policejní orgán usnesením ze dne 5. 5. 2015 č. j. OKFK-3016-1551/TČ-2012-252502 s předchozím souhlasem státního zástupce podle § 79f k § 79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění platném a účinném do 31. 5. 2015, dvě nemovitosti ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky. Tyto nemovitosti tedy byly zajištěny jako náhradní hodnota za údajné výnosy z trestné činnosti, z níž byl stěžovatel podezírán. 3. Státní zástupce Vrchního státní zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "státní zástupce") svým v návětí vymezeným usnesením podle § 79g trestního řádu, ve znění platném a účinném do 17. 3. 2017, změnil důvod zajištění na zajištění výkonu peněžitého trestu dle § 344a odst. 1 trestního řádu. Státní zástupce toto usnesení odůvodnil tím, že v přípravném řízení byly dosud zjištěny skutečnosti odůvodňující podání obžaloby na stěžovatele a jeho spoluobviněné, k čemuž také došlo. Výše zkrácení daně, již měl stěžovatel svou údajnou trestnou činností spolu s dalšími spoluobviněnými způsobit, byla vyčíslena na cca 25 milionů korun českých. V průběhu přípravného řízení se však nepodařilo jednoznačně prokázat, že by zajištěné nemovitosti byly výnosy z údajné trestné činnosti stěžovatele, a tak podle státního zástupce nepřipadalo v úvahu uložení trestu propadnutí věci či ochranného opatření zabrání věci soudem. Státní zástupce rovněž nepovažoval za reálné, že by soud v případě uznání viny stěžovatele tomuto uložil trest propadnutí majetku, neboť takový trest by byl příliš přísný. Státní zástupce však měl za to, že v případě uznání viny stěžovatele tomuto hrozí uložení citelného peněžitého trestu. Zajištění obou nemovitostí považoval státní zástupce za přiměřené, a to vzhledem k době trvání zajištění s přihlédnutím k rozsahu a složitosti věci, hodnotě nemovitostí (jež byla vyčíslena na cca 4 miliony korun českých), majetkovým poměrům stěžovatele a rozsahu zkrácení daně, na němž se měl údajně podílet. 4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení státního zástupce stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Namítal, že v současné době již důvody zajištění nemovitostí netrvají, že mu v dosavadním průběhu trestního řízení nebylo prokázáno jakékoliv jednání, kterým by měla být způsobena škoda, že jeho trestní stíhání je nedůvodné a že obvinění proti němu je založeno pouze na výpovědi jednoho ze spoluobžalovaných, jehož důvěryhodnost je podstatně snížena. K tomu měl státní zástupce přihlédnout a o to pečlivěji měl věc zvažovat. Rovněž stěžovatel argumentoval dlouhou dobou uplynuvší od původního zajištění a jeho nepřiměřeností. Vrchní soud jeho stížnost však svým v návětí specifikovaným usnesením zamítl. To odůvodnil tím, že trestní stíhání stále probíhá a že vrchnímu soudu nepřísluší hodnotit vinu či nevinu stěžovatele, neboť toto bude úkolem soudu nalézacího. Námitkami, jimiž stěžovatel usiloval o vyvrácení důvodnosti svého trestního stíhání, se tak vrchní soud nezabýval. Ohledně ostatních námitek se vrchní soud v zásadě ztotožnil s názorem státního zástupce, že pro jeho napadené usnesení byly dány zákonné důvody a že zajištění je přiměřené všem relevantním aspektům. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel pro závěr o porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod vznáší následující argumenty 1) odpadnutí důvodu zajištění; 2) zásah do práv manželky stěžovatele; 3) porušení zásady dvojstupňovosti justice; 4) absolutní omezení možnosti se zajištěnými nemovitostmi nakládat. Detailněji lze stěžovatelovy argumenty přiblížit následovně: 6. Ad 1) stěžovatel uvádí, že po téměř dvou a půl letech byl vyloučen původní smysl zajištění. Zajištění trvalo nadto dobu nepřiměřeně dlouhou. 7. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že nemovitosti spadají do společného jmění manželů, a tedy jejich zajištěním je takto omezen jak stěžovatel, tak jeho manželka. 8. Ad 3) stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že nesplnil svou povinnost odvolacího orgánu věc sám přezkoumat, sám rozhodnout a sám své rozhodnutí odůvodnit. Vrchní soud se podle stěžovatele tomuto postupu vyhnul a přesunul jej na soud nalézací. Tím byla porušena dvoukolejnost justičního činění a její účel. Vrchní soud tak podle stěžovatele rezignoval na splnění svých povinností a řádné odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž jeho napadené usnesení bylo jen odkazující formulí na nalézací soud. Stěžovatel poukazoval v této souvislosti též na to, že predikce rozhodnutí nalézacího soudu nemůže být sama o sobě důvodem, pro nějž vrchní soud odepře své rozhodnutí. Čekání na rozhodnutí o vině či nevině nemůže odůvodnit omezení základního ústavně zaručeného práva stěžovatele a jeho manželky vlastnit majetek. 9. Ad 4) stěžovatel vyzdvihl, že omezení možnosti nakládat se zajištěnými nemovitostmi je absolutním zásahem do práv stěžovatele a jeho manželky. Dispozice se zajištěnými nemovitostmi, opravy, úpravy a další nemohou totiž jako jejich vlastníci činit, neboť nejsou v jistotě toho, že neinvestují do nemovitosti, k níž jim je (patrně měl stěžovatel na mysli "bude trvale" - pozn. Ústavního soudu) upřeno právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny. IV. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti 10. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 12. Ústavní soud v nyní posuzované věci nenalezl žádnou vadu, která by stavěla napadená rozhodnutí či procesní postup předcházející jejich vydání mimo rámec ústavní konformity. Nutno předeslat, že napadená rozhodnutí byla vydána v průběhu dosud neskončeného trestního řízení a že mají toliko zatímní charakter, neboť jejich jediným účelem je zajistit možnost výkonu určitého potenciálního rozhodnutí trestního soudu ve věci samé. K tomuto typu rozhodnutí již mnohokráte Ústavní soud akcentoval svou povinnost přistupovat k jejich přezkumu zdrženlivě [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), sp. zn. II. ÚS 910/17 ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014 či sp.