III.ÚS 2632/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2632/24 ze dne 29. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Olšanská investiční, a. s., v likvidaci, se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Hrabou, advokátem, se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2024, č. j. 21 Cdo 3805/2023-433, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2023, č. j. 51 Co 230/2018-399, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka byla vlastníkem nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo vedlejší účastnice (banky jako věřitele) zajišťující dluh obligačního dlužníka (CP Praha, s. r. o.). Vedlejší účastnice podala návrh na nařízení soudního prodeje zástavy. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále "obvodní soud") soudní prodej zástavy nařídil. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto. 3. Vedlejší účastnice podala posléze návrh na zahájení exekuce prodejem zástavy. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce s tím, že je vedena neoprávněně. Tvrdila, že zástavní právo vedlejší účastnice zaniklo, neboť zanikla pohledávka obligačního dlužníka. Obligační dlužník prošel insolvenčním řízením, jeho úpadek byl řešen reorganizací a dle reorganizačního plánu měla pohledávka vedlejší účastnice zaniknout. Z důvodu zániku zástavou zajištěného dluhu tak mělo zaniknout i zástavní právo k nemovitostem. 4. Obvodní soud návrh na zastavení exekuce zamítl s tím, že zástavní právo trvá. Městský soud v Praze (dále "městský soud") jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. 5. Stěžovatelka podala dovolání s žádostí o přiznání odkladného účinku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 21 Cdo 567/2019-221, návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. 6. Pověřený exekutor provedl exekuci výkonem zástavního práva a na základě usnesení o příklepu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 137 Ex 15766/17-64, byly předmětné nemovitosti vydraženy ve prospěch Hlavního města Prahy za 31 886 667 Kč. 7. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 29 Cdo 567/2019-231, vyhověl dovolání stěžovatelky, zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s výkladem insolvenčního zákona provedeného nižšími soudy, uložil městskému soudu, aby se v dalším řízení zabýval znovu výkladem reorganizačního plánu a znovu posoudil případný zánik zástavního práva. 8. Městský soud následně rozhodl o zastavení odvolacího řízení, neboť není splněna podmínka řízení (exekuční řízení skončilo a nelze jej tudíž zastavit) a nesprávně poučil stěžovatelku o možnosti podat dovolání. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s tím, že proti usnesení o zastavení odvolacího řízení dovolání podat nelze a možné je pouze žaloba pro zmatečnost. 9. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, jíž městský soud vyhověl a druhé rozhodnutí městského soudu (o zastavení odvolacího řízení) zrušil. Pokud není dána podmínka řízení, nelze zastavit pouze odvolací řízení, ale je nutno zastavit celé řízení o návrhu na zastavení exekuce. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky zrušující rozhodnutí potvrdil. 10. Městský soud poté ústavní stížností napadeným usnesením zrušil původní usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce a sám řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil pro nesplnění podmínky řízení. 11. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 12. Stěžovatelka vytýká soudům, že po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu již znovu věcně její návrh na zastavení exekuce (pro tvrzený zánik zástavního práva) neposoudily, naopak městský soud řízení o návrhu stěžovatelky zastavil, aniž by se věcně s jejími argumenty vypořádal. 13. Stěžovatelka uvádí, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu lze v určitých situacích o návrhu na zastavení exekuce rozhodovat i poté, co již byla provedena. Soudy se však s touto její argumentací dostatečně nevypořádaly. Svým přístupem znemožnily věcný přezkum návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce v intencích právních názorů obsažených v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. 14. Stěžovatelka nesouhlasí s výtkami soudů, že sama nevyužila jiné procesní prostředky ochrany (odvolání proti usnesení o příklepu, návrh na odložení exekuce), neboť soudy přehlíží, že jakékoli takové snažení by bylo procesně nadbytečné. Soudy by musely vyjít z existujícího pravomocného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, resp. o tom, že zástavní právo trvá. Stěžovatelka nevidí rozumný důvod, pro který by se tentýž soud měl v jiné fázi řízení od takového závěru odchylovat. I pokud by nešlo o překážku věci rozhodnuté, šlo by o již dříve závazně posouzenou předběžnou otázku dle § 135 o. s. ř. Ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu a k odklizení této překážky došlo až cca 2 roky od skončení exekuce vymožením. Na stěžovatelku proto nelze klást požadavek, aby již uplatněnou argumentaci uplatňovala znovu a zbytečně v dalších řízeních, ať již jde o řízení o odklad exekuce nebo odvolání proti usnesení o příklepu. Tato nově zahájená řízení by byla co do předmětu a právní argumentace totožná, což by vedlo pouze k procesní nepřehlednosti a vzniku dodatečných nákladů řízení. 15. Napadená rozhodnutí znemožňují stěžovatelce se dále bránit v navazujícím řízení o bezdůvodném obohacení, resp. náhradě škody v důsledku protiprávně vedené exekuce, jejichž předpokladem je "odklizení" exekučního titulu a k tomu může dojít pouze v řízení o návrhu na zastavení exekuce. 16. Dovolací soud pochybil tím, že při rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání aplikoval tu část judikatury, která nepřipouští zastavit exekuci po jejím dokončení, ačkoli se tato judikatura týkala skutkově odlišných případů a nebyla přiléhavá. Bez řádného důvodu odmítl aplikovat ustálenou judikaturu dovolacího a Ústavního soudu o tom, že neoprávněně vedenou exekuci lze zastavit i po jejím dokončení. Napadená rozhodnutí proto porušila právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Dovolací soud porušil též právo na zákonného soudce, pokud věc nepředložil k rozhodnutí velkému senátu. Argumentace stěžovatelky uplatněná v dovolání nebyla ze strany dovolacího soudu dostatečně vypořádána. 17. Městský soud nesplnil pokyn dovolacího soudu, aby se zabýval reorganizačním plánem obligačního dlužníka z hlediska otázky trvání zástavního práva vedlejší účastnice. Dovolací soud to v napadeném usnesení nijak nereflektoval. 18. Stěžovatelce nemůže bránit v dokončení projednání jejího návrhu skutečnost, že ačkoli stát vydal nezákonné soudní rozhodnutí, které následně zrušil, tak současně k jeho zrušení došlo téměř dva roky poté, kdy byla exekuce vymožena. Státní orgány tím přenášejí důsledky vlastního pochybení na stěžovatelku, což je neslučitelné s principy právního státu, ochranou legitimního očekávání i právem na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 20. Podstata problému v posuzované věci spočívala v tvrzeném odepření práva na soudní ochranu, konkrétně ve znemožnění meritorního přezkumu námitek stěžovatelky v exekučním řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu z důvodu v mezidobí dokončené exekuce. 21. Ze shora provedené rekapitulace jednotlivých soudních rozhodnutí je zjevné, že pokud by Nejvyšší soud rozhodl o přiznání odkladného účinku dovolání stěžovatelky, k této tvrzené vadě by vůbec nedošlo, bez ohledu na to, zda by městský soud při opětovném meritorním posouzení věci návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce vyhověl či nikoli. 22. Ústavní soud však připomíná, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv, což se projevuje nejen v posuzování formální přípustnosti ústavní stížnosti, ale též z pohledu materiální přípustnosti některých námitek. 23. Obecně tak platí, že stěžovatel musí vyčerpat všechny zákonem poskytnuté procesní prostřed