III.ÚS 2640/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí, usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obchodu s lidmi, nelegální migrace a padělání (dále jen "policejní orgán") č. j. NCOZ-9615-876/TČ-2017-411300-O a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Proti stěžovatelce a dalším třem osobám zahájil policejní orgán dne 15. 4. 2021 usnesením č. j. NCOZ-9615-876/TČ-2017-411300-O trestní stíhání pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 alinea první písm. e), alinea druhá, odst. 3 písm. a), písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož se stěžovatelka v rámci organizované skupiny měla dopustit zejména tím, že řídila činnost skupiny zaměřené na pracovní vykořisťování osob pocházejících z nízkých socioekonomických poměrů, které byly zjednávány v České republice za účelem práce ve Velké Británii.

Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu prostřednictvím své obhájkyně stížností, která byla podána blanketně s tím, že bude později odůvodněna. Krajské státní zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") nevyčkalo na odůvodnění stížnosti, která byla podána dne 9. 5. 2021, a podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ji jako nedůvodnou dne 4. 8. 2021 zamítlo.

Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení krajského státního zastupitelství je nezákonné a protiústavní, neboť je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/97 a sp. zn. I. ÚS 1692/18, z nichž vyplývá, že vyhradí-li si obhájce lhůtu k odůvodnění stížnosti, je orgán rozhodující o stížnosti povinen buď upozornit na nepřiměřenost vyhrazené lhůty, anebo má vyčkat doplnění stížnosti. Dozorující státní zástupce však nic z uvedeného neučinil. Stěžovatelka dále uvádí, že trestní řízení v posuzované věci je komplikováno nutností mezinárodní spolupráce s Velkou Británií, a taktéž epidemií Covid-19. Stěžovatelka si vyhradila lhůtu, která měla činit 10 dní ode dne realizace jejího výslechu, přičemž v době, kdy státní zástupce o stížnosti rozhodoval, bylo již známo datum tohoto výslechu, který se měl uskutečnit dne 12. 8. 2021.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

V posuzované věci však procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelky vyčerpány nebyly a stěžovatelka tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.

Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelčinu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v trestním řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně např. usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 a ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19). Této procesní možnosti přitom stěžovatelka zjevně nevyužila, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nadto je třeba upozornit, že proti činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 43 odst. l písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. shora uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19).