III.ÚS 2679/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2679/08 ze dne 17. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. F., právně zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 11 Tdo 238/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 To 114/2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 č. j. 6 T 5/2007- 1585, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jichž se dle nalézacího soudu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a rovněž trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a zároveň i za sbíhající trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 7. 2006 sp. zn. 8 T 90/2006, byl stěžovatel citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stěžovatel proti rozsudku prvého soudu podal v zákonné lhůtě odvolání, kterým napadl všechny výroky rozsudku, které se jej týkaly. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 byl podle § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušen a to ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, písm. c), h) tr. zák. a ve výroku o trestu. Vrchní soud pak stěžovatele sám uznal vinným trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. odsoudil vrchní soud stěžovatele k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal ještě dovolání, v němž uplatňoval důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud České republiky však ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2008 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel brojil především proti právní kvalifikaci jeho trestného jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy. Stěžovatel uznává, že formální podmínky stanovené v § 41 odst. 1 tr. zák. jsou v jeho případě dány. Dle jeho názoru však absentuje podmínka materiální. S přihlédnutím ke všem okolnostem totiž dle stěžovatele nelze dospět k odůvodněnému závěru, že recidiva zvlášť závažného trestného činu v jeho případě podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů pro společnost. Z tohoto důvodu prý vůči němu nemělo být při ukládání trestu postupováno dle § 42 tr. zák. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v jeho případě aplikovaly citované ustanovení mechanicky, pouze s odkazem na krátkou dobu, jež uplynula od jeho předchozího odsouzení za trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci je třeba vzít zřetel na (dle jeho názoru) menší závažnost této loupeže, na níž se stěžovatel podílel ve spolupachatelství jen násilím nepříliš vysoké intenzity, neboť došlo pouze k povalení poškozeného na zem a jeho přidržení a odcizení finanční hotovosti bez dalších fyzických ataků. Stěžovatel poukazuje na relativně mírný trest, který mu byl za uvedený delikt uložen a z nějž valnou část vykonal vazbou. Dle stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho základního práva na spravedlivý proces tím, že při posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy uvedené aspekty jeho předchozí trestné činnosti nezhodnotily a soustředily se pouze na zmíněný časový interval. V druhé části své argumentace stěžovatel namítal, že uložení výjimečného trestu v trvání dvaceti let není přiměřené vzhledem k míře jeho účasti a následné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Dle stěžovatele nebylo při ukládání trestu obecnými soudy přihlíženo k podílu jednotlivých obžalovaných na celé trestné činnosti. Stěžovatel zdůraznil, že organizátorem vraždy poškozeného M. nebyl on, ale odsouzený T. Z., který celou akci podrobně naplánoval. II. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však zároveň vždy zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) ani orgánem činným v trestním řízení. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností v rovině práva jednoduchého (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud si je vědom, že v minulosti opakovaně zrušil rozsudky obecných soudů, v nichž soudy kvalifikovaly stěžovatele jako zvlášť nebezpečné recidivisty, přestože u nich podle názoru Ústavního soudu nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák., aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, představuje dle judikatury Ústavního soudu svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Ve svých nálezech Ústavní soud konstatoval zejména porušení práv zakotvených v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny s tím, že při aplikaci citovaného ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě je třeba používat spíše restriktivního výkladu (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 701/01, sp. zn. IV. ÚS 396/03 a sp. zn. III. ÚS 747/06, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). V nyní projednávané věci má však Ústavní soud za to, že k naplnění formálního i materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy skutečně došlo a porušení základních práv stěžovatele nelze v tomto případě obecným soudům vytýkat. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (viz dále § 41 odst. 2, § 62 tr. zák.). V nálezu sp. zn. I. ÚS 701/01 Ústavní soud zdůraznil návaznost na kritéria vymezená v ust. § 3 tr. zák. i vztah k dalším okolnostem uváděným v ust. § 33, § 34 tr. zák. (srov. § 88 odst. 1 tr. zák.). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ust. § 41 odst. 1 tr. zák., je třeba vzít zřetel nejen na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale přihlédnout i k dalším okolnostem. Za relevantní je dle názoru trestněprávní nauky třeba považovat především způsob provádění trestné činnosti, škoda způsobená nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a