Ústavní soud III.ÚS 2686/24 – Účastník

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody), jakož i ústavní principy, zaručené čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 11. 8. 2021 sp. zn. 42 T 1/2019 uznal stěžovatele a další osoby vinnými včetně účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Za to byl konkrétně stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestná činnost obviněných, zjednodušeně řečeno, spočívala v tom, že se podíleli na padělané alografní závěti pana J. S., ačkoliv věděli, že taková listina nepředstavuje projev poslední vůle zůstavitele. K trestné činnosti obvinění přistoupili s úmyslem obohatit se na úkor zákonného dědice.

K odvolání obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek městského soudu ohledně všech obviněných ve výrocích o uložených trestech a nově rozhodl tak, že obviněným vyměřil nižší tresty. Stěžovatele takto odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků. Městský soud podle vrchního soudu při stanovení výše trestů zejména nezohlednil, že specifikovaná trestná činnost nebyla dokonána, když jednání směřující k zamýšlenému následku bylo ukončeno ve stadiu pokusu.

Následná dovolání obviněných byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Nejvyšší soud se ztotožnil zcela se závěrem soudů nižších stupňů. Zabýval se opětovně námitkami stěžovatele směřujícími zejména k tomu, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy; stěžovatel v této souvislosti považuje dané důkazy za důkazy opomenuté. Nejvyšší soud toto přesvědčení stěžovatele nesdílel a odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá existenci opomenutých důkazů a i extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Obsáhle popisuje, proč a které jím navrhované důkazy považuje za rozhodující, vyjmenovává svědky, kteří měli být znovu vyslechnuti a proč, a identifikuje jiné, jejichž výslech soudy opomenuly. Za opomenutý důkaz stěžovatel též považuje absenci revizního znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisu zůstavitele. Poukazuje na celou řadu důkazů, zejména výpovědi vyjmenovaných svědků, které soudy hodnotily nesprávně a dovozuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu. Obecné soudy nepřistupovaly se stejnou pečlivostí k okolnostem svědčícím ve prospěch i v neprospěch stěžovatele.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadána i výroková část rozsudku městského soudu, kterou svým rozhodnutím zrušil již vrchní soud, pak k rozhodování o ústavnosti takové výrokové části rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především uvádí, že do značné míry jen opakuje již uplatněné námitky, s nimiž se obecné soudy řádně a podrobně vypořádaly. Proto Ústavní soud v prvé řadě na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odkazuje. Dále poznamenává, že průběh trestné činnosti byl i podle Ústavního soudu beze zbytku zjištěn tak, že skutkové okolnosti případu nevykazují pochybnosti, natož takové, které by představovaly ústavněprávní diskrepanci. Podstata trestné činnosti spočívala v tom, že zůstavitel disponoval větším majetkem a stěžovatel a další osoby, které s ním za jeho života dílem spolupracovaly nebo se s ním přátelily, se rozhodli, že se chtějí na dědictví po něm obohatit, a to na úkor zákonného dědice. V napadených rozhodnutích je v této souvislosti přesvědčivě vysvětleno, proč na Slovensku sepsaná závěť, následně stěžovatelem a dalšími osobami předkládaná do dědického řízení, nevyjadřuje skutečnou vůli zůstavitele. Skutečnost, že podpis na předkládané listině není podpisem zůstavitele, byla potvrzena dvěma znaleckými posudky a pro tento závěr není rozhodné, že se znalci nemohli shodnout v tom, zda jimi zkoumaná listina představuje prvopis nebo kopii. Okolnost, že zůstavitel na Slovensku nemohl pořídit předkládanou (zfalšovanou) závěť, vyplývá primárně z toho, že v dané době zjevně vykonával činnosti na svém počítači, který se ze slovenského území nehlásil. K počítači, jak soudy vysvětlily, měl přístup pouze zůstavitel.

Všechny ostatní důkazy, které obecné soudy v dané souvislosti provedly, přitom měly i podle Ústavního soudu toliko podpůrný charakter. Obecné soudy proto nepochybily, pokud k návrhům stěžovatele důkazní řízení nedoplňovaly. Obecné soudy řádně a dostatečně zdůvodnily, proč stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly či neopakovaly.

Skutkový průběh stěžovatelem a dalšími osobami spáchané trestné činnosti není zpochybňován ani výpovědí spoluobviněného H., který se k trestné činnosti doznal a tuto popsal. Obecné soudy opakovaně na několika místech v napadených rozhodnutích vysvětlily, že i bez doznání tohoto spoluobviněného byla vina ostatních spoluobviněných (tedy opět stěžovatele nevyjímaje) spolehlivě prokázána. Proto neobstojí ani obecné tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna nebo že v nich nejsou rozhodné okolnosti zkoumány bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch nebo v neprospěch obviněných.

Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.