III.ÚS 269/12

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., proti postupu České správy sociálního zabezpečení ve věci č. 490 106 088, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Návrhem označeným jako ústavní stížnost se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud "posoudil" situaci ohledně výše jeho starobního důchodu, který mu byl přiznán Českou správou sociálního zabezpečení.

Z listin připojených navrhovatelem k ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím ze dne 27. 1. 2011, č. 490 106 088, zamítla Česká správa sociálního zabezpečení žádost navrhovatele o zvýšení starobního důchodu a to "pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů".

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 4. 2011, č. j. 490 106 088/315-LB, byly (s podrobným zdůvodněním) zamítnuty jeho námitky, které proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 27. 1. 2011 podal a dostalo se mu řádného poučení, že může proti tomuto rozhodnutí podat žalobu dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a to včetně lhůty a místa k jejímu podání.

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatel správní žalobu proti výše označeným rozhodnutím správního orgánu nepodal.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, se může žalobou ve správním soudnictví domáhat zrušení takového rozhodnutí, event. vyslovení jeho nicotnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu krácen na právech, jež mu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 65 odst. 2 s. ř. s.).

I zde proto platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního prostředku k ochraně jeho práva, jmenovitě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s., o níž byl správním orgánem řádně poučen, je ústavní stížnost zjevně podána za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

O výjimečné okolnosti, za kterých podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, zde přitom nejde.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel vznesl předmětný požadavek mimo zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, leč k odstranění této vady jej nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že odpovídající návrh není způsobilý meritorního projednání.

Z výše vyložených důvodů nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2012

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj