III.ÚS 2690/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2690/08 ze dne 9. 4. 2009 N 84/53 SbNU 71 Poučovací povinnost soudu ve vztahu k označení žalovaného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 9. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2690/08 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3542/2007-137, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 2. 2007 č. j. 15 Co 646/2006-111, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 8. 2006 č. j. 7 C 190/2005-80, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2006 č. j. 15 Co 18/2006-55 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 11. 2005 č. j. 7 C 190/2005-31, kterými bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelčiny žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Výrok I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3542/2007-137 se zrušuje. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. 2. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2005 č. j. 7 C 190/2005-31 vyhověl Okresní soud v Táboře žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná jí dne 27. 4. 2005 žalovaným, označeným jako Úřad práce v Táboře (dále též "vedlejší účastník"), je neplatná. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2006 č. j. 15 Co 18/2006-55 byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 28. 8. 2006 č. j. 7 C 190/2005-80 rozhodl znovu tak, že předmětná výpověď je neplatná. K odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2007 č. j. 15 Co 646/2006-111 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a stěžovatelčinu žalobu zamítl. Nejvyšší soud poté k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3542/2007-137 rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil. 3. Dovolací soud tak rozhodl podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem, § 243b odst. 4 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovodil, že v žalobě označený žalovaný (Úřad práce v Táboře) nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť podle § 3 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, mají úřady práce povahu "správních úřadů a jako organizační složky státu nejsou právnickými osobami"; účastníkem dotčeným právních vztahů (coby zaměstnavatel) je pak stát, resp. Česká republika, za niž organizační složka toliko jedná (Česká republika je jí zastupována). 4. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v dovolacím soudem vysloveném názoru, že zřejmou vadu v označení vedlejšího účastníka řízení nebylo možno v řízení před obecnými soudy odstranit postupy podle § 43 o. s. ř. 5. Uplatnění obecných ustanovení § 79 a násl. o. s. ř. považuje stěžovatelka s přihlédnutím ke speciální úpravě uvedené v zákoně č. 435/2004 Sb. za "bezbřehý formalismus", jenž neodůvodněně překáží meritornímu posouzení dané právní věci. 6. Stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastník ve svých procesních úkonech se sám v souladu s § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. neoznačoval, a v řízení nikdy nevznesl námitku, že by neměl mít způsobilost být jeho účastníkem. Implicite tento přístup převzaly oba nižší soudy, jež věc posoudily výhradně z věcného hlediska. 7. Vedlejší účastník tím získal podle mínění stěžovatelky na její úkor lepší postavení v právní věci, což odporuje čl. 37 odst. 3 Listiny. 8. Stěžovatelka též poukazuje na obdobné případy, v nichž Ústavní soud rozhodl, že k odstranění vady spočívající v nesprávném označení žalovaného měl být účastník řízení vyzván, neboť z obsahu žaloby bylo zřejmé, že je směřována proti státu, a nikoli proti jeho organizační jednotce, jež za stát před soudem jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení [nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 449/98 ze dne 26. 4. 2000 (N 63/18 SbNU 77), sp. zn. III. ÚS 389/04 ze dne 20. 10. 2004 (N 154/35 SbNU 139) a zejména sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31)]. II. 9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že je to žalobce (stěžovatelka), kdo ve sporném řízení rozhoduje označením žalovaného mj. o tom, proti komu bude řízení vedeno; jak (poté, co žalovaného v žalobě nezaměnitelně označila) žalovaný svůj úřad sám označoval, není významné. Tím, že žalobkyně žalovaného úplně (přesně), určitě a srozumitelně označila a označený žalovaný toto označení respektoval, nemohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků (rovnosti zbraní), neboť každý účastník se má především sám starat o to, aby svá práva ochraňoval. Ohledně poměru vady žaloby a nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 10. Vedlejší účastník se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdal přípisem ze dne 20. 2. 2009. 11. Z níže uvedených důvodů (viz bod č. 27) Ústavní soud nevyzýval nižší soudy, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily rovněž. III. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 13. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. 14. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o právní posouzení, zda dovolacím soudem uplatněné právní názory, jež vedly k zastavení řízení, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tedy zda nepřípustně nepostihují některé ze základních práv a svobod, případně zda nepomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, či zda nejsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), respektive zda nejsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny a tam zakotvené právo na spravedlivý proces). 15. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas Nejvyššího soudu a stěžovatelky s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. IV. 16. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil tím, že stěžovatelka označila v žalobě žalovaného úplně a z obsahu žaloby nevyplývá, že v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností; žaloba tak neobsahovala žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem předjímaným v ustanovení § 43 o. s. ř. Současně poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 Cpjn 30/97, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení není možno pokračovat taktéž v situaci, kdy žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu. 17. Ústavní soud v minulosti vícekrát posuzoval obdobnou situaci, kdy účastník řízení (stěžovatel) označil v žalobním návrhu místo státu jeho organizační jednotku, jež za stát sice jedná, ale způsobilá být účastníkem řízení není. 18. V nálezu sp. zn. III. ÚS 74/94 ze dne 29. 6. 1995 (N 42/3 SbNU 297) Ústavní soud uvedl, že obecné soudy mají povinnost poučit žalobce ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento svůj názor rozvinul v nálezu sp. zn. I. ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17), v němž konstatoval, že "sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legit