III.ÚS 2694/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2694/25 ze dne 4. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele G. K. G., zastoupeného Mgr. Azrou Drozdek, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2025 č. j. 2 Azs 18/2025-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025 č. j. 6 A 81/2024-29, a návrhu s ní spojeném na zrušení § 80 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal dne 22. 6. 2022 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Podle § 169t odst. 6 písm. g) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), o ní měl vedlejší účastník rozhodnout nejpozději do 60 dnů, což neučinil. Stěžovatel dne 14. 6. 2023 podal stížnost proti nečinnosti správního orgánu spojenou s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Vedlejší účastník dne 28. 6. 2023 řízení o žádosti přerušil z důvodu probíhajícího trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") vydala dne 26. 7. 2023 opatření proti nečinnosti, kterým přikázala vedlejšímu účastníkovi, aby vydal rozhodnutí ve věci do 60 dnů ode dne, kdy skončí přerušení řízení. Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2023 komise k odvolání stěžovatele potvrdila usnesení vedlejšího účastníka ze dne 28. 6. 2023 o přerušení řízení. 3. Stěžovatel podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dne 20. 10. 2023, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 20. 12. 2023. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2024 zamítl. 4. Dne 10. 9. 2024 podal stěžovatel druhou žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Městský soud žalobu opět odmítl pro opožděnost napadeným usnesením. Městský soud konstatoval, že ve věci není dána překážka věci rozhodnuté, neboť v předchozím řízení nebylo rozhodnuto meritorně. Městský soud uzavřel, že žaloba byla opět podána opožděně, přičemž přerušení řízení vedlejším účastníkem nemělo vliv na běh lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti. Dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/19 uvedl, že úprava roční prekluzivní lhůty k podání žaloby proti nečinnosti podle § 80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), je ústavně konformní. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry městského soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník přerušil řízení o žádosti z důvodu probíhajícího trestního stíhání na několik let, přestože tento postup byl prokazatelně v rozporu s následnou judikaturou Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023 č. j. 2 Azs 103/2021-28. Správní soudy odmítly poskytnout ochranu stěžovateli v situaci, kdy bylo zjevné, že správní orgány drží jeho pobytové správní řízení "zabetonované" nezákonně, přičemž se spokojily s poukazem na prekluzivní lhůtu uvedenou v § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s., přestože věděly, že stěžovatel nebude mít žádný jiný prostředek ochrany. Závěr stěžovatele o nezákonnosti přerušení řízení vedlejším účastníkem je souladný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, i zprávou o šetření ve věci přerušení řízení o pobytovém oprávnění z důvodu probíhajícího trestního stíhání žadatele veřejného ochránce práv ze dne 17. 7. 2025. 6. Stěžovatel se dále odvolává na disentní stanovisko soudců k nálezu Pl. ÚS 25/19, z kterého dovozuje protiústavnost § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť jeho formální aplikací je aprobován stav, kdy čím déle je správní orgán ve věci nečinný, tím více ochrany jeho nezákonný postup požívá. Není možné aprobovat situaci, kdy delší bezpráví má za následek méně ochrany pro jednotlivce a prostor pro libovůli správního orgánu. Správní soudy měly proto přihlédnout ke specifickým okolnostem případu stěžovatele, které odůvodňují jiný postup než neposkytnutí soudní ochrany na podkladě prekluzivní lhůty uvedené v § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s., je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá neústavnost použití prekluzivní lhůty § 80 s. ř. s. v posuzované věci. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. lze nečinnostní žalobu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí [zde podle § 169t odst. 6 písm. g) bod 2 zákona o pobytu cizinců], a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. Stanovení této lhůty neodporuje ústavním předpisům, což Ústavní soud rozebral v nálezu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/19 (N 147/101 SbNU 28), přičemž stěžovatel nepodává odlišné argumenty než ty, kterými se Ústavní soud již zabýval v plenárním nálezu. Názorový nesoulad stěžovatele s výsledkem přezkumu provedeného Ústavním soudem, stejně jako argumentace odlišným stanoviskem soudců k plenárnímu nálezu, porušení jeho ústavních práv nezakládá. 10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že řízení bylo zahájeno 22. 6. 2022 podáním žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Vedlejší účastník byl povinen o žádosti rozhodnout v souladu s § 169t odst. 6 písm. g) bod 2 zákona o pobytu cizinců do 60 dnů ode dne jejího podání, tj. do 21. 8. 2022. Marně uplynulá lhůta k vydání správního rozhodnutí zahajuje běh žalobní lhůty, a to bez ohledu na jakékoliv následné úkony ve správním řízení. Od 22. 8. 2022 tak stěžovateli započala běžet roční lhůta pro podání nečinnostní žaloby. 11. Správní soudy v posuzované věci řádně posoudily, zda přerušení řízení je okolností, která by mohla prodloužit lhůtu k vydání rozhodnutí ve správním řízení, čímž by byl posunut i počátek běhu lhůty k podání žaloby. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, stejně jako podání nové žaloby, je založená na tvrzené nezákonnosti přerušení řízení. Avšak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 3. 3. 2023 č. j. 1 As 4/2023-25, bod 21, ze dne 14. 11. 2022 č. j. 3 As 182/2020-78, bod 10) pokud k přerušení správního řízení došlo až poté, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu již uplynula (tj. po 21. 8. 2022), nemá následné přerušení za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, neboť lhůtu lze přerušit pouze za jejího běhu. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník přerušil řízení dne 28. 6. 2023, tedy až po uplynutí lhůty k vydání správního rozhodnutí, nemá přerušení řízení vliv na běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby. Stěžovatel tak ve své argumentaci v předch