III.ÚS 2700/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 34 T 167/2017-10260 rozhodl tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se tato trestní věc, ve které byla podána obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 2 VZV 5/2014-1522 ze dne 16. 8. 2017, vrací státnímu zástupci k došetření.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením (k instanční stížnosti státního zástupce) usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že pro charakter vad přípravného řízení předmětnou trestní věc, kdy obžaloba jí přičítá skutky, které kvalifikuje jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v hlavním líčení projednat nelze. Namítá, že přípravné řízení vedl vyloučený policejní orgán, což způsobuje nepřípustnost většiny v této fázi řízení shromážděných důkazů, dále že v přípravném řízení byly některé klíčové důkazy zajištěny v rozporu s jinými ustanoveními tr. řádu (tj. nikoli z důvodu jejich shromáždění vyloučeným orgánem), což vylučuje možnost jejich provedení v hlavním líčení, že neobjasněné zůstaly skutkové okolnosti případu plynoucí zejména ze zmatené formulace skutkové věty, ve které státní zástupce směšuje legální i nelegální činnosti jak osob spoluobviněných, tak i osob jiných, trestně nestíhaných, a konečně že ve vztahu ke dvěma skutkům popsaným v obžalobě nebylo zákonným způsobem zahájeno trestní stíhání.

Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo zrušeno usnesení okresního soudu (jímž byla trestní věc stěžovatelky po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl) se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781) a usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

Jak již bylo předznačeno, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu, jímž byla trestní věc stěžovatelky vrácena státnímu zástupci k došetření. Krajský soud posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o vrácení věci k došetření bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, když okresní soud zejména nesprávně ztotožňoval pojmy "skutek" a "popis skutku". Podle krajského soudu nebyly zjištěny žádné procesní vady přípravného řízení, které by byly soudem neodstranitelné a nebylo zjištěno ani nedostatečné objasnění základních skutkových okolností. Skutek, pro který jsou stěžovatelka a spoluobvinění stíháni, je v žalobním návrhu přesně označen způsobem, který vylučuje jeho záměnu s jiným, a popis skutku rovněž splňuje kritéria na něj kladená tr. řádem, neboť obsahuje místo, čas a způsob spáchání. Podle krajského soudu jsou tedy v obžalobě dostatečným způsobem popsány skutečnosti, z nichž je obžalobou dovozováno naplnění zákonných znaků žalovaného trestného činu, který je rovněž označen jak odkazem na ustanovení tr. zákoníku, tak i jeho zákonným pojmenováním, včetně zákonných znaků, které odůvodňují použití vyšší trestní sazby.

Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatelky byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, resp. usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11, a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně v civilních věcech se pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.

Co se týče stěžovatelkou uváděného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), jde o judikát vycházející ze zcela odlišné procesní situace; tamní stěžovatel sice brojil proti usnesení, jímž státní zástupce krajského státního zastupitelství zrušil usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby věc znovu projednalo a rozhodlo, avšak napadl rovněž procesně navazující usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství o zamítnutí instanční stížnosti. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle § 188 tr. řádu.

Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781].

Dlužno konstatovat, že stěžovatelka nepředestřela relevantní argumentaci ve prospěch postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud pro jeho uplatnění důvod neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.