Ústavní soud III.ÚS 2725/24

Dne 1. 10. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel si je vědom, že podmínkou řízení o ústavní stížnosti je povinné zastoupení advokátem, a proto dne 30. 7. 2024 požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta pro řízení před Ústavním soudem.

Podle sdělení České advokátní komory ze dne 15. 11. 2024 bylo dne 15. 11. 2024 vydáno rozhodnutí č. j. 10.04-000082/24-0003, kterým stěžovateli nebyl určen advokát. Telefonickým ověřením bylo zjištěno, že toto rozhodnutí si stěžovatel převzal dne 20. 11. 2024.

Pokud má návrh na zahájení řízení vady, Ústavní soud obvykle vyzývá navrhovatele k tomu, aby je ve lhůtě odstranil [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí splňovat určité náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Stěžovatel byl Ústavním soudem již mnohokrát poučen o tom jaké náležitosti má ústavní stížnost obsahovat a že musí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem. O těchto povinnostech jej Ústavní soud informoval nejen v průběhu některých řízení (např. v řízeních vedených pod sp. zn. III. ÚS 2177/20, IV. ÚS 4330/18 či III. ÚS 62/18), ale i v usneseních, jimiž byly jeho stížnosti odmítnuty z důvodu neodstranění vad (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2724/24, II. ÚS 2588/24, IV. ÚS 2274/24, IV. ÚS 1243/23, III. ÚS 3359/22 či III. ÚS 2177/20).

Pokud Ústavní soud stěžovatele o náležitostech ústavní stížnosti již dříve opakovaně poučil, není třeba, aby jej o nich v nynějším řízení poučoval znovu. Jelikož žádost stěžovatele o určení advokáta k podání ústavní stížnosti nebyla u České advokátní komory úspěšná, je nutné uzavřít, že jeho návrh je znovu vadný. Ústavní stížnost nesplňuje ani obecné náležitosti návrhu na zahájení řízení a zvláštní náležitosti ústavní stížnosti (stanovené v § 34 odst. 1 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelovu opětovně vadnou ústavní stížnost lze proto odmítnout i bez dalších výzev.

Pro neefektivnost dalšího poučování a stanovování dodatečných lhůt k odstranění vad návrhu soudce zpravodaj návrh odmítl na základě přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.