III.ÚS 2729/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2729/21 ze dne 22. 3. 2022 N 40/111 SbNU 159 K limitaci výše škody způsobené zaměstnancem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti RNDr. Jany Příhodové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - České obchodní inspekce, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-140 byla porušena stěžovatelčina práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-140 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 84/2014 plyne, že se vedlejší účastnice žalobou domáhala, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí 603 925 Kč jako náhradu škody, za kterou stěžovatelka jako bývalá zaměstnankyně vedlejší účastnice na místě ústřední ředitelky odpovídala. Stěžovatelka měla vedlejší účastnici způsobit škodu tím, že bezprostředně po svém jmenování do funkce dala pro nadbytečnost výpověď několika vedoucím zaměstnancům, přičemž některé z těchto výpovědí byly shledány neplatnými a vedlejší účastnice byla povinna na základě soudních rozhodnutí vyplatit náhrady platu spolu s úroky z prodlení a nahradit náklady soudních řízení. Následně vzala vedlejší účastnice žalobu částečně zpět a nadále požadovala pouze uhrazení čtyřapůlnásobku průměrného platu stěžovatelky. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem uložil obvodní soud stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 348 275 Kč. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovatelka porušila pracovní povinnosti podle § 301 písm. d), § 302 písm. f) a § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, (dále jen "zákoník práce"), a to rozhodnutím o organizační změně a především samotnou výpovědí, pro niž nebyly splněny zákonné podmínky. O nesplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce pravomocně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 23 C 161/2009, který určil, že výpověď je neplatná. Obvodní soud dále uvedl, že ke škodě na majetku vedlejší účastnice by nedošlo, kdyby nemusela nahradit plat zaměstnankyně. Obvodní soud proto považoval za příčinu vzniku škody rozhodnutí stěžovatelky o organizační změně a neplatnou výpověď, přičemž zavinění stěžovatelky shledal přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud po částečném zopakování a částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění obvodního soudu jsou správná, stejně jako právní posouzení věci. Dále uvedl, že nárok vedlejší účastnice není promlčený, protože okamžikem výpovědi nedošlo ke vzniku škody. K tomu podle městského soudu došlo až vznikem povinnosti vedlejší účastnice nahradit mzdu zaměstnanci. 5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost, neboť považoval rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Podle Nejvyššího soudu nárok vedlejší účastnice není promlčený, protože škoda vzniká až zmenšením majetku poškozeného. Nejvyšší soud považoval závěr městského soudu, že nelze všechny případné škody způsobené všemi neplatnými výpověďmi z pracovního poměru, které dala stěžovatelka, sečíst a společně je omezit jedním čtyřapůlnásobkem jejího pravděpodobného výdělku, neboť samostatnou škodou je škoda plynoucí z každé samostatné události zvlášť, přičemž škodní událostí je neplatná výpověď, za souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí. K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud i ohledně rozhodnutí městského soudu o absenci důvodů pro přiměřené snížení výše náhrady škody. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy měly spojit další řízení, která probíhají mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Stěžovatelka je přesvědčena, že ke spojení existovaly důvody, a uvádí, že obecné soudy se její argumentací dostatečně nezabývaly a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Dále stěžovatelka uvádí, že zejména obvodní soud nesprávně posoudil svou moderační pravomoc a že jí nebylo umožněno s vedlejší účastnicí o náhradě škody jednat. Moderační pravomoc se podle stěžovatelky vztahuje k již zákonem omezené náhradě škody ve výši čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku, nikoli k celé žalované částce. Podle stěžovatelky je zřejmé, že zákonné omezení výše náhrady škody zaměstnance se má vztahovat k celkové výši náhrady škody zaměstnavateli, nikoli ke každé jednotlivé výpovědi. Jelikož soudy obdobná řízení nespojily, byla stěžovatelka povinna nahradit škodu mnohem vyšší. 7. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že soudy postupovaly nesprávně při určování běhu promlčecí lhůty, která podle ní měla začít plynout již od právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi, nikoli od skutečného nahrazení platu zaměstnankyni vedlejší účastnicí, neboť v takovém případě je počátek promlčecí lhůty zcela v její dispozici. Stěžovatelka též zpochybňuje své výlučné zavinění způsobené škody a namítá, že soudy nedostatečně uvážily možnou odpovědnost osob zapojených do rozhodování o ukončení několika pracovních poměrů v souvislosti s reorganizací, zejména neuvážily konzultace stěžovatelky s personálním oddělením. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 8. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za polemiku na úrovni podústavního práva, a navrhl její odmítnutí. Podrobně se vyjádřil k počátku běhu promlčecí lhůty s tím, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu škoda vzniká skutečným zmenšením majetku poškozeného, nikoli vznikem pohledávky nebo jejím vymáháním. Podle Nejvyššího soudu se mají posuzovat předpoklady odpovědnosti u každé škodní události zvlášť, a tedy se u každé musí odděleně uplatnit pravidlo obsažené v § 257 odst. 2 zákoníku práce, na čemž by nic nezměnilo ani případné spojení řízení, v nichž byla projednávána odpovědnost stěžovatelky za škodu způsobenou výpověďmi navazujícími na organizační změnu. V posledku Nejvyšší soud uvedl, že v řízení nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, pročež moderační pravomoc nebyla vůbec využita. 9. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci, jakož i na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu. 10. Obvodní soud toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. 11. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že soud postupoval správně, když nepřistoupil ke spojení věcí, neboť v každém z jednotlivých případů, které byly navrženy ke spojení, se nárok na náhradu škody vázal k jiné výpovědi, a tedy každý nárok bylo zapotřebí posuzovat samostatně podle individuálních okolností každého případu. Podle vedlejší účastnice byly příčinou vzniku škod způsobených stěžovatelkou vždy jednotlivé neplatné výpovědi dané konkrétním zaměstnancům. Každý případ je tedy zapotřebí posuzovat individuálně jako samostatnou škodní událost. Namítá-li stěžovatelka, že soudy chybně použily moderační pravomoc, vedlejší účastnice k tomu uvádí, že soudy pro její uplatnění vůbec neshledaly důvody. Soudy pak dle vedlejší účastnice postupovaly správně i v otázce promlčení. V okamžiku určení neplatnosti výpovědi totiž nebylo ani zřejmé, jaká bude výše náhrad platu, přičemž zaměstnankyně se po vedlejší účastnici těchto náhrad domáhala několika žalobami. Vedlejší účastnice tedy nečekala s uplatněním nároků vůči s