III.ÚS 2736/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2736/15 ze dne 12. 7. 2016 N 125/82 SbNU 45 K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 12. července 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15 ve znění opravného usnesení sp. zn. III. ÚS 2736/15 ze dne 9. srpna 2016 ve věci ústavní stížnosti O. V., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 EC 351/2010-33, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 1 008 Kč s příslušenstvím představující dlužné jízdné za cestu městskou hromadnou dopravou a přirážku k němu a povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8 220 Kč, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Loan Park I., s. r. o., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 573/12, právně zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Mikulášem, advokátem, se sídlem Praha 1, Purkyňova 74/2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 EC 351/2010-33 bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 EC 351/2010-33 se ruší. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. II. 2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 EC 351/2010 a sp. zn. 17 P 71/98 následující skutečnosti. 3. Okresní soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 EC 351/2010-33 poté, co jemu předcházející elektronický platební rozkaz ze dne 27. 1. 2011 č. j. 8 EC 351/2010-11 byl zrušen z důvodu jeho nedoručení stěžovatelce, resp. její zákonné zástupkyni, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit obchodní společnosti Loan Park I., s. r. o., (zde vedlejší účastník) částku ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8 220 Kč (výrok II). Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné a přirážku k němu, neboť stěžovatelka se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy dne 7. 4. 2009 neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce vedlejšího účastníka platným cestovním dokladem, čímž porušila povinnost vyplývající z § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník se stal nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení. 4. Ze spisu vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 EC 351/2010 (níže uvedená čísla listů se týkají tohoto spisu), který si Ústavní soud vyžádal pro potřeby řízení o ústavní stížnosti, se dále podává, že v době podání žaloby bylo stěžovatelce 13 let, pročež řízení bylo vedeno s její zákonnou zástupkyní - matkou O. K. Dne 27. 1. 2011 soud žalobě svým elektronickým platebním rozkazem vyhověl. Toto rozhodnutí však bylo dne 29. 8. 2011 usnesením soudu zrušeno, neboť se jej nepodařilo doručit zákonné zástupkyni stěžovatelky, jak již bylo uvedeno shora. Zákonné zástupkyni stěžovatelky byla následně zaslána žaloba s výzvou k vyjádření, zda stěžovatelka (resp. její zákonná zástupkyně) souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání (č. l. 24). Tuto výzvu se zákonné zástupkyni stěžovatelky opět nepodařilo doručit a z tohoto důvodu došlo k jejímu doručení fikcí podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Dne 22. 3. 2012 pak soud vydal ústavní stížností napadený rozsudek, a to aniž by ve věci nařizoval jednání. Ani tento rozsudek se zákonné zástupkyni stěžovatelky nepodařilo doručit, pročež došlo k jeho vyvěšení na úřední desce soudu a doručení fikcí dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (č. l. 39). Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 5. 2012. 5. Podáním ze dne 3. 7. 2015 (č. l. 41) požádala právní zástupkyně stěžovatelky Mgr. et Mgr. Alena Vlachová Okresní soud v Ústí nad Labem, aby stěžovatelce byly jejím prostřednictvím doručeny všechny písemnosti vydané v předmětném řízení včetně žaloby a rozsudku, neboť stěžovatelka žádnou z písemností pro řízení relevantních nikdy neobdržela. Této výzvě soud vyhověl a požadované listiny stěžovatelce cestou její právní zástupkyně doručil dne 26. 8. 2015. 6. Za této situace stěžovatelka dne 8. 9. 2015 podala proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 EC 351/2010-33 žalobu pro zmatečnost, byť v ní vyjádřila přesvědčení, že není přípustná. Současně podala proti uvedenému rozsudku i ústavní stížnost. 7. O žalobě pro zmatečnost nebylo do dne vydání rozhodnutí Ústavního soudu rozhodnuto, a to ani v prvním stupni. 8. Z opatrovnického spisu vedeného týmž soudem, tj. Okresním soudem v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 17 P 71/98 bylo dále zjištěno, že opatrovnické řízení týkající se stěžovatelky bylo u tohoto soudu zahájeno již v roce 1997, kdy byla tehdy šestiměsíční stěžovatelka na základě předběžného opatření předána do péče Dětského domova v Mostě. V době, kdy byly stěžovatelce tři roky, byla tato svěřena do výchovy své babičky z matčiny strany a následně v roce 2005 do výchovy matky. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2009 č. j. 17 P 71/98-250 byla stěžovatelka znovu svěřena do péče své babičky, tentokráte babičky z otcovy strany, neboť bylo zjištěno, že matka stěžovatelky není s to náležitým způsobem zajistit její řádnou výchovu. V roce 2011 bylo soudem rozhodnuto o nařízení ústavní výchovy stěžovatelky, která byla umístěna do Dětského domova v Krupce, kde zůstala až do své plnoletosti. III. 9. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 8 EC 351/2010-33 stěžovatelka napadla ústavní stížností. Jejím úvodem poukázala na skutečnosti shora uvedené, tj. že byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2009 č. j. 17 P 71/98-250 svěřena do výchovy své babičky, neboť její matka o ni řádně nepečovala a nevychovávala ji, a následně byla umístěna do dětského domova, a to na základě rozsudku téhož soudu ze dne 2. 9. 2011 č. j. 17 P 71/98-285, jímž byla nařízena její ústavní výchova. 10. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že její ústavní stížnost je přípustná, třebaže se jedná o bagatelní věc. Namítla, že jí Okresní soud v Ústí nad Labem v řízení sp. zn. 8 EC 351/2010 svým postupem zcela odňal možnost jednat před soudem, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, přičemž podotkla, že žaloba pro zmatečnost podaná z tohoto důvodu (tj. z důvodu dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu) v jejím případě patrně nebude efektivním prostředkem k ochraně jejích práv, neboť nebude přípustná. To proto, že možnost jejího podání proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné, byla do občanského soudního řádu zakotvena až na základě novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2013 (k tomu srov. i přechodné ustanovení v čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb.). V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že Ústavní soud v obdobných případech [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1056/09 ze dne 18. 11. 2009 (N 238/55 SbNU 305)] žalobu pro zmatečnost za efektivní prostředek nápravy nepovažuje. Stěžovatelka dále uvedla též to, že o existenci ústavní stížností napadeného rozhodnutí se dozvěděla z vlastní iniciativy, přičemž možnost seznámit se s jeho obsahem měla až dne 26. 8. 2015 poté, co jí toto rozhodnutí bylo k její žádosti soudem doručeno. Stěžovatelka proto uzavřela, že ústavní stížnost je též včasná. 11. K vlastnímu tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelka uvedla, že soud neoprávněně zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když jí odňal možnost jednat před soudem a být přítomen na projednání její věci tím, že s ní v řízení vůbec nejednal a namísto toho jednal pouze s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, ačkoliv mu musely být známy okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Těmito okolnostmi byl v prvé řadě střet zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť to měla být právě matka stěžovatelky, která měla povinnost žalovanou částku za stěžovatelku zaplatit. Dále stěžovatelka poukázala na účel institutu zastoupení účastníka, jímž je zajištění řádného výkonu práv a povinností. U