Ústavní soud III.ÚS 2741/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 3 T 108/2023, vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Těch se podle soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že v letech 2013 a 2014 jako advokátka po dohodě s druhou obžalovanou ve snaze neoprávněně odčerpat ze společného jmění manželů finanční prostředky ve výši 3 500 000 Kč připravila žalobu, v níž uvedla fiktivní závazek obou manželů. Následně o tomto závazku v postavení svědkyně opakovaně lhala v souvisejícím trestním řízení. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, k peněžitému trestu ve výši 225 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu poskytování služeb advokáta, na dobu 36 měsíců.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se se závěry okresního soudu zcela ztotožnil.

Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.

Stěžovatelka namítá, že základem jejího odsouzení pro křivou výpověď bylo zjevně její vyjádření o její vlastní údajné trestné činnosti. Takové odsouzení je v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování podle závěrů nálezu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22. Dále stěžovatelka namítá, že soudy porušily její ústavní práva, neprovedly-li jí navrhovaný výslech dvou svědků. Oba svědci měli soudům objasnit aspekty stěžovatelčina jednání, o kterých dále soudy bez důkazů spekulují. Dalším klíčovým důkazem byly obsahy emailů, k nimž však soudy odmítly opatřit jakákoliv elektronická data (byly prováděny jako listinné důkazy). Soudy neobjasnily stěžovatelčin možný motiv páchat trestnou činnost. Řadu důkazů převzaly z jiného trestního řízení (z něhož zároveň přehlížejí důkazy ve prospěch stěžovatelky). Tím vším byla stěžovatelce znemožněna řádná obhajoba. Soudy se podle stěžovatelky řádně nevypořádaly s námitkou, že smlouva o zprostředkování (z níž měl vyplývat zmíněný fiktivní závazek manželů) nebyla způsobilá mít jakékoliv negativní právní následky.

Mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů existuje extrémní nesoulad. Sám poškozený potvrdil, že prostředky, které mají představovat údajnou škodu, nepovažoval za své vlastní a necítí se být žalovaným skutkem poškozen. Podle předpisů civilního práva nespadají dané prostředky do společného jmění manželů. Proto jednání stěžovatelky nemohlo ovlivnit výsledek řízení o jeho vypořádání. Dále se soudy odchýlily od výpovědi obžalovaného ze související trestní věci, která prokazovala stěžovatelčino omezení zapojení do poskytování právních služeb. Soudy rovněž deformují obsah tajně pořízené nahrávky, z níž bez kontextu vytrhávají dílčí části. Celkově pak soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Přehnaný důraz byl kladen na měnící se a rozporné výpovědi spoluobžalované, odporující ostatním důkazům. Konečně stěžovatelka namítá, že soudy porušily zásadu zákazu retroaktivity v její neprospěch. Stíhaného jednání se měla stěžovatelka dopustit před 11 lety, tedy v době, kdy takové jednání nebylo trestně postižitelné.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.

V první řadě je nutné odmítnout námitku, že obecné soudy rozhodly v rozporu s principem zákazu sebeobviňování (podle závěrů nálezu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22). Na tuto námitku je třeba nahlížet jako na tzv. materiálně nepřípustnou (viz např. bod 45 a násl. nálezu ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 931/25). Podle ustálené rozhodovací činnosti se Ústavní soud nemůže věcně věnovat námitce, která nebyla uplatněna v předchozím řízení, ač účinně uplatněna být mohla. Zejména obecným soudům, jako ochráncům základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), nemůže Ústavní soud vytýkat, že nevyhověly námitce, s níž nebyly konfrontovány. V dané věci je tento závěr o to silnější, že stěžovatelka byla advokátkou, zastoupenou po celé trestní řízení obhájcem. Přesto takovou námitku nevznesla a závěrů uvedeného nálezu, který byl vydán ještě před podáním obžaloby v trestní věci stěžovatelky, se stěžovatelka dovolává poprvé až v ústavní stížnosti. Obdobnou námitku tedy neuplatnila ani v odvolání, včetně jeho doplnění (č. l. 817, 829 a 839), a zejména v dovolání, včetně jeho doplnění (č. l. 891 a 902), jako posledním opravném prostředku (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu je přitom zřejmé, že tato námitka je svou podstatou (vyloučení možnosti naplnění znaků skutkové podstaty, resp. vyloučení trestní odpovědnosti jako takové) uplatnitelná jak v odvolacím, tak dovolacím řízení. Z uvedeného důvodu se tedy Ústavní soud touto námitkou dále nezabýval.

Ve zbytku ústavní stížností stěžovatelka opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reálně reflektovala skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Předkládá svůj vlastní náhled na důkazní situaci a ignoruje důkazy svědčící v její neprospěch. Stěžovatelka se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.

Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů žádné kvalifikované vady. Způsob, jakým se vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami, z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud nepovažuje za nutné obsáhlé závěry obecných soudů opakovat, a proto na ně lze bezezbytku odkázat. To platí u námitek o neprovedení navrhovaných důkazů (viz body 59 až 62 usnesení Nejvyššího soudu, body 35 a 50 usnesení krajského soudu a body 53 až 55 rozsudku okresního soudu), námitek o existenci vážných rozporů mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů (viz body 55 až 57 usnesení Nejvyššího soudu, body 38 až 49 usnesení krajského soudu a body 64 a násl. rozsudku okresního soudu, kde jsou jednotlivé tvrzené rozpory rozebírány), námitek o tvrzené retroaktivitě trestní represe (viz body 67 až 70 usnesení Nejvyššího soudu) a nedostatečně objasněné soukromoprávní rovině dané věci (bod 71 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i námitek o možnosti uplatnění mimotrestních prostředků nápravy (body 72 až 74 usnesení Nejvyššího soudu). Odmítnout je nutné rovněž obecné námitky o porušení stěžovatelčina práva na obhajobu. Ani zákon, ani ústavní pořádek nevylučují, aby jako důkaz v trestním řízení sloužily důkazy opatřené v řízení jiném (srov. § 89 odst. 2 trestního řádu). Posouzení námitek Ústavní soud uzavírá s tím, že objasnění konkrétního motivu pachatele není podmínkou jeho trestní odpovědnosti.

Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.