III.ÚS 282/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 282/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Petra Nováka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 4 Afs 266/2017-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Příbrami (dále jen "správce daně") vyměřil třemi platebními výměry ze dne 11. 4. 2014 č. j. 1473233/14/2120-24803-203136, č. j. 1475831/14/2120-24803203136 a č. j. 1476325/14/2120-24803203136 stěžovateli podle pomůcek silniční daň za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 vždy ve výši 36 375 Kč. Následně Finanční úřad pro Středočeský kraj rozhodnutími ze dne 25. 6. 2014 č. j. 3093764/14/2100-14100-203501, č. j. 3093865/14/2100-14100-203501 a č. j. 3094830/14/2100-14100-203501 postupem podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") částečně vyhověl odvoláním stěžovatele a platební výměry změnil tak, že vyměřenou silniční daň ve všech třech případech snížil na částky 15 132 Kč. Správce daně dále platebním výměrem ze dne 2. 9. 2016 č. j. 3898457/16/2120-50523-203136 vyměřil stěžovateli silniční daň za zdaňovací období roku 2013 ve výši 30 313 Kč. 3. Stěžovatel byl dle zjištění správce daně ve zdaňovacích obdobích 2010 až 2013 vlastníkem a v registru silničních vozidel registrovaným provozovatelem přípojného vozidla reg. zn. XX, které bylo předmětem silniční daně, avšak stěžovatel nesplnil povinnost přiznat a zaplatit silniční daň. Správce daně konstatoval, že předmětné vozidlo splnilo všechny podmínky poslední věty § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o dani silniční"), aby je bylo možné považovat za předmět silniční daně bez ohledu na to, zda bylo užíváno k podnikání, resp. zda bylo na území České republiky vůbec provozováno, neboť bylo postaveno najisto, že se jedná o vozidlo s nejvyšší povolenou hmotností nad 3,5 tuny, určené výlučně k přepravě nákladů a registrované v České republice. Stěžovatel byl tedy poplatníkem daně podle § 4 odst. 1 zákona o dani silniční, neboť byl jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu, předmětné vozidlo nebylo v posuzovaných zdaňovacích obdobích vyřazeno z registru vozidel, a to ani dočasně, a trvale vyřazeno bylo na žádost stěžovatele teprve dne 7. 10. 2013. 4. Stěžovatel tvrdil, že vozidlo již v letech 1999 až 2000 fyzicky zlikvidoval (rozřezal, rozebral a rozprodal na náhradní díly a do šrotu), opomněl je však odhlásit z registru vozidel. V důsledku zániku vozidla dle názoru stěžovatele zanikla i jeho daňová povinnost. Na podporu svého tvrzení předložil stěžovatel tři kupní smlouvy a navrhl výslech svědků Vodenky a Alberta. Na základě rozporů ve svědeckých výpovědích, které vyplynuly z jejich konfrontace s kupními smlouvami a tvrzeními stěžovatele a dalších nesrovnalostí v kupních smlouvách (použitá terminologie, která byla zavedena až v době po tvrzeném podpisu smluv, uvedení adresy bydliště svědka Alberta, na které však svědek bydlel až ode dne 27. 10. 2003, forma a datace), vyhodnotil správce daně stěžovatelem předložené důkazní prostředky jako nevěrohodné a neosvědčující tvrzený zánik vozidla. 5. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatele rozhodnutími ze dne 8. 2. 2015 č. j. 42494/15/5200-10423-709175, č. j. 42496/15/5200-10423-709175 a č. j. 42499/15/5200-10423709175 autoremedurní platební výměry ze dne 25. 6. 2014 změnil, silniční daně zvýšil zpět na částky vyměřené původními platebními výměry a vypustil odkaz na § 98 daňového řádu, upravující stanovení daně podle pomůcek. Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2017 č. j. 36791/17/5200-10423-70577 vedlejší účastník změnil platební výměr ze dne 2. 9. 2016 č. j. 3898457/16/2120-50523-203136 tak, že z jeho výroku vypustil odkaz na stanovení daně podle pomůcek. 6. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") spojil všechny čtyři stěžovatelem samostatně podané žaloby proti jednotlivým rozhodnutím vedlejšího účastníka ke společnému projednání, a rozsudkem ze dne 11. 12. 2017 č. j. 45 Af 4/2016-62 je zamítl. Krajský soud měl za to, že vedlejší účastník náležitě odůvodnil závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelem ohledně zániku vozidla, přičemž všechny důkazy přesvědčivě hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že v důsledku faktického zániku předmětu daně by zanikla i daňová povinnost, ztotožnil se však s vedlejším účastníkem, že stěžovatel důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o zániku předmětu daně (§ 92 odst. 3 daňového řádu) neunesl. Stěžovatel sice na podporu svého tvrzení předložil tři kupní smlouvy a navrhl výslech svědků, ty však vedlejší účastník po jejich provedení vyhodnotil poukazem na nesrovnalosti a nelogičnosti v nich obsažené jako nevěrohodné, zejména z důvodu jejich vzájemné rozpornosti v podstatných okolnostech a jejich nesouladu s obsahem stěžovatelem předložených smluv. Stěžovatel poté již nové důkazy neoznačil. 7. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 4 Afs 266/2017-41 zamítl, a dal za pravdu krajskému soudu ohledně neunesení důkazního břemena stěžovatelem z důvodu nedůvěryhodnosti svědeckých výpovědí a předložených kupních smluv. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť ačkoli předložil dostatečné množství důkazů prokazujících faktický zánik vozidla, Nejvyšší správní soud ani krajský soud tyto důkazy neakceptovaly, respektive je nesprávně posoudily. Stěžovatel se domnívá, že faktický zánik vozidla prokázal svědeckými výpověďmi osob, které potvrdily, že v roce 1999 a 2000 koupily části předmětného návěsu a potvrdily také jeho faktický zánik, když svědek Albert logicky a uceleně popsal ve své výpovědi, že předmětné vozidlo bylo rozebráno na šrot, který byl následně odvezen, a svědek Vodenka výslovně uvedl, že viděl vozidlo v rozebraném stavu, kdy na místě zůstaly pouze rám a plechové bočnice. Stejně tak stěžovatel prokázal kartou vozidla, že na předmětném vozidle nebyly od roku 1998 prováděny technické kontroly, tudíž nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích. Stěžovatel k tomuto doplňuje, že orgány veřejné moci nemohou spravedlivě po svědcích požadovat, aby si více než čtrnáct let pamatovali detaily uskutečněné transakce, či v jakém stavu se nacházelo rozebírané vozidlo, kdo byl tomuto rozebrání přítomen, kam byl odvezen šrot, jaká byla registrační značka apod. Stěžovatel má za to, že jeho ztížená možnost prokázat zánik předmětného vozidla vznikla pouze v důsledku dlouhého časového odstupu nesprávným úředním postupem správce daně, kdy za výrazně komplikovanou důkazní situaci nemůže stěžovatel odpovídat. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012 č. j. 57 Af 17/2011-35 a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 54/2012-40, ze kterých vyplývá, že v případě faktického zániku předmětu daně nelze po provozovateli zaniklého vozidla požadovat úhradu silniční daně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perf