III.ÚS 2824/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2824/23 ze dne 22. 10. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dvořáka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 30 Cdo 2956/2023-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 62 Co 66/2023-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. října 2022 č. j. 7 C 42/2022-58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 142/2018. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") řízení zastavil ohledně částky 35 063 Kč, kterou stěžovateli přiznal vedlejší účastník, a ve vztahu k částce 164 937 Kč žalobu zamítl. 3. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že řízení se významně protáhlo kvůli chybějící nahrávce výslechu svědkyně, že základní částka odškodnění nezohledňuje inflaci a že v řízení docházelo k průtahům. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že technická závada v nahrávacím zařízení nepředstavuje závažné pochybení orgánu veřejné moci, která by měla vést k navýšení přiznaného odškodnění. Časové prodlení od 20. 2. 2020 do 17. 9. 2020 a od 17. 9. 2020 do 2. 3. 2021 je třeba přičíst protiepidemickým opatřením. Řízení navíc bylo složitější po stránce skutkové i po stránce právní. Znehodnocení měny v důsledku inflace nemá vliv na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění. 4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Za průtahy v řízení lze označit období v délce přes 7,5 měsíce. To lze s ohledem na celkovou dobu řízení ještě považovat (s ohledem na soudy nižších stupňů popsané a zčásti státem nezaviněné důvody jejich vzniku, okolnost, že celková doba řízení byla v poměrech projednávané věci posuzována jako "hraniční" a že se v přítomném sporu jedná, slovy soudu ochrany ústavnosti, o "odškodnění na druhou") za tolerovatelný průtah, který se neprojeví v hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Ne každý průtah musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Důvod pro navýšení zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se už projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. 5. Pokud průtahy nebyly závažné, bylo nadbytečné zabývat se otázkami ohledně toho, kdo odpovídá za správnost a úplnost záznamu o průběhu jednání před soudem a zda lze průtahy vzniklé během pandemie posuzovat jako nečinnost rozhodujícího orgánu. K posouzení složitosti řízení městským soudem Nejvyšší soud uvedl, že městský soud netvrdil, že v posuzovaném řízení byl nařízen znalecký posudek, nýbrž že byl proveden důkaz znaleckým posudkem. Závěr o složitosti věci městský soud spojoval s větším množstvím vyslechnutých svědků, se zapojením tří instancí do rozhodování (včetně posouzení předběžného uplatnění nároku Ministerstvem spravedlnosti) a s vývojem judikatury k řešené otázce. Odvolací soud nepochybil, pokud přihlédl k tomu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, je ospravedlnitelná. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka valorizace základních částek, vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2012, neboť Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že kdyby soud prvního stupně nejednal zmatečně ohledně výslechu svědkyně, tak by byl rozsudek vyhlášen ještě před dopady pandemie Covid-19. První výslech dne 20. 2. 2020 nebyl zaznamenán a druhý výslech proběhl až 17. 9. 2020. Pokud by nebylo nutné znovu vyslýchat svědkyni, pak by řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, neboť rozsudek by byl vyhlášen již 5. 3. 2020, tedy před dopady pandemie Covid-19. Technickou nezdatnost soudce (nezapnutí nahrávacího zařízení) je třeba objektivně přičíst státu. Justice je navíc součástí kritické infrastruktury a pandemií Covid-19 nebyla omezena. Rozhodující senát 16 C v jiných řízeních nařizoval ústní jednání i po začátku pandemie, což stěžovatel dokládá záznamy z Infosoud. Závěr Nejvyššího soudu, že důvod odročení spočíval v omezení činností soudů, tak nemá základ v jakýchkoli skutkových zjištěních a je v rozporu s důkazy, které mu stěžovatel předložil. 7. Obecné soudy nedůvodně a v rozporu se zákonem průtahy subsumují pod § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (celková délka řízení), místo § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. (postup orgánů veřejné moci během řízení). Podle judikatury Nejvyššího soudu průtahy automaticky nevedou k závěru o nepřiměřené délce řízení a naopak. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že kompenzační řízení by nemělo trvat déle než dva roky na dvou stupních soudní soustavy a od státu se vyžaduje zvláštní péče při vyřizování věci. Doba jeden a půl roku z celkové délky řízení připadla na "přípravy" jednání, nejde tak o nezanedbatelnou délku v celkové délce řízení v rozsahu tři roky a devět měsíců. Stěžovatel dále namítá, že řízení nebylo složité. Ke složitosti řízení nemohlo navíc přispět dokazování znaleckým posudkem. Žádný znalecký posudek v řízení zpracován nebyl. Rovněž rozporuje, že v řízení byla zohledněna dvojinstančnost řízení. 8. Současná aplikace rozpětí odškodnění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok je formalistická a nereflektuje podstatnou změnu okolností, která je dána plynutím času (od stanovení této částky uplynulo již třináct let) a extrémní inflací. Životní úroveň se zvýšila a základní částka odškodnění by měla podléhat valorizaci. K tomu poukazuje na vývoj průměrného platu soudců Nejvyššího soudu a namítá, že tím, že stát valorizuje platy svých zaměstnanců, ale ne základní částku odškodnění pro poškozené, dochází k nepřípustné diskriminaci. Odmítnutím kandidatury JUDr. Pavla Simona na ústavního soudce se Senát Parlamentu České republiky politicky vymezil vůči výši náhrad, k čemuž by Ústavní soud měl přihlédnout. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 11. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, j