III.ÚS 2824/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2824/25 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2025 č. j. 8 Tdo 520/2025-1127, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 8 To 85/2024-1031 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2024 č. j. 80 T 2/2024-876, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Předmětem řízení je tragické vyústění konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným, kdy v úvodní části byl aktivnější poškozený, avšak poté, co místo konfliktu opouštěl (utíkal), zaútočil na něj stěžovatel nožem. Útokem stěžovatel způsobil poškozenému pouze drobné povrchové zranění, zasáhl ale syna poškozeného (4 roky), kterého držel poškozený v náručí, a způsobil mu zranění, kterým nezletilý syn na místě podlehl. 2. Pro uvedené jednání bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin vraždy spáchaný ve stádiu pokusu (§ 140 odst. 1 k § 21 odst. 1 trestního zákona), přečin usmrcení z nedbalosti (§ 143 odst. 1 trestního zákoníku) a přečin nebezpečného vyhrožování (§ 353 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku). Shodně byla koncipována i obžaloba. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") však uznal stěžovatele vinným z přečinu výtržnictví (§ 358 odst. 1 trestního zákoníku), pokusu přečinu ublížení na zdraví (§ 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 trestního zákoníku) a ze zvlášť závažného zločinu vraždy [§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku]. Za to stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně na náhradu škody 15 356 Kč s příslušenstvím. Poškozený byl se svými nároky odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odvolání stěžovatele i státního zástupce ve veřejném zasedání zamítl. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné i přesto, že se státní zástupce ve vyjádření k dovolání přiklonil k námitce stěžovatele stran právní kvalifikace, neboť jeho jednání, při absenci srozumění s možným fatálním následkem, nepovažoval za úmyslné. II. Argumentace stěžovatele 6. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů byla porušena zásada obžalovací, neboť popis skutku v rozsudku je odlišný. V důsledku svévolně nesprávné kvalifikace věci obecnými soudy byl přečin usmrcení z nedbalosti překvalifikován na zvlášť závažný zločin vraždy. Těžištěm je naplnění subjektivní stránky trestného činu, zda stěžovatel chtěl usmrtit nezletilého nebo jeho otce. K tomu stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 3 Tdo 859/2018, i na znalecký posudek vyhotovený k projednávané věci. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s možností skutkového omylu na straně pachatele, neboť směřoval-li útok stěžovatele proti otci, nelze dovozovat jeho srozumění s usmrcením syna. Motivací stěžovatele přitom byla ochrana okolních osob a nikoli úmysl kohokoli usmrtit. Stěžovatel byl pod vlivem návykových látek, což rovněž snižuje jeho schopnost být s čímkoli srozuměn. V řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel chtěl ublížit nezletilému, existovaly tedy pochybnosti, pro které měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Proto je rovněž nepřípadná právní kvalifikace, která je v rozporu s principem nullum crimen sine lege, kdy stěžovatel byl odsouzen za jednání, které nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy. Dále má za to, že trest nesplňuje ani požadavek proporcionality trestní represe, a proto je s ohledem na okolnost případu nepřiměřeně přísný. Obecné soudy se bez přesvědčivého zdůvodnění přiklonily k verzi pro stěžovatele nepříznivější, čímž vznikl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel napadená rozhodnutí zrušit. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími písemnostmi a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. V souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud předně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat. Tato maxima jsou prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a proto je Ústavní soud ve vztahu k procesnímu postupu obecných soudů povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takovou situaci Ústavní soud v projednávané věci neshledal. a) napadená rozhodnutí 10. Z rozsudku krajského soudu se podává, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, zejména byli slyšeni svědci (body 2-40), byla provedena znalecká zkoumání a slyšení znalců (body 41-60) a byly vyhodnoceny kamerové záznamy i záznamy rekonstrukce (body 61-79). Krajský soud učinil skutková zjištění podrobnou analýzou konfliktu mezi poškozeným, svědky a stěžovatelem (body 127-216), zabýval se vlivem návykových látek na stěžovatele (body 231-236) i s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2020 a rovněž způsobem vzniku smrtelného zranění poškozeného nezletilého. Krajský soud rovněž posuzoval aplikaci zásady in dubio pro reo (body 250-251) na otázky, u nichž existovaly důvodné pochybnosti. 11. Na základě svých zjištění krajský soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než jak byly uvedeny v obžalobě, neboť v ní popsaný průběh skutkového děje neměl oporu v soudem podrobně provedeném dokazování a vycházel pouze z nepřesné rekonstrukce, při níž nastalo "svévolné pozměnění podstatných okolností" (bod 254). Krajský soud se dále zabýval věrohodností jednotlivých výpovědí, vyloučil (jako nelogickou) výpověď jednoho svědka a jako zcela nevěrohodnou výpověď poškozeného (body 263-264). Na základě uvedených poznatků vyslovil krajský soud právní závěry (body 267-390), v nichž se zabýval naplněním znaků skutkové podstaty trestných činů (body 274 a násl.). Důkladně se přitom zabýval subjektivní stránkou trestných činů obecně (body 308-311) a následně podrobně k jednotlivým trestným činům - vraždy (body 312-337), ublížení na zdraví (body 338-352) a výtržnictví (body 353-361). 12. U trestného činu vraždy krajský soud vyloučil úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] tedy snahu usmrtit nezletilého. Z podrobného popisu rozhodného útoku však dovodil nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] tedy, že stěžovatel měl v době útoku dostatek informací o tom, že při útoku nožem může malému, subtilnímu dítěti (výška 105 cm, hmotnost 16 kg) v náručí poškozeného způsobit fatální zranění a byl s takovým následkem srozuměn. "V případě nepřímého úmyslu je tedy volní složka dána v nižší intenzitě, kdy pachatel o následek neusiluje, ale s jeho možným způsobením je srozuměn. Na srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1409/2016)." (bod 313, str. 52). Krajský soud rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 859/2018, podle kterého: "Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl". Rozhraničením nepřímého úmyslu a vědomé n