Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) · 141/1961 Sb. · § 220 · Trestní právo
Stručně: Paragraf 220 trestního řádu stanoví, že soud v hlavním líčení může rozhodovat pouze o skutku uvedeném v žalobním návrhu, přičemž se smí opírat jen o skutečnosti a důkazy projednané v hlavním líčení, ale není vázán právním posouzením skutku v obžalobě.
§ 220 Rozhodnutí soudu v hlavním líčení
(1) Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.
(2) Při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil.
(3) Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.
Paragraf 220 trestního řádu stanoví, že soud v hlavním líčení může rozhodovat pouze o skutku uvedeném v žalobním návrhu, přičemž se smí opírat jen o skutečnosti a důkazy projednané v hlavním líčení, ale není vázán právním posouzením skutku v obžalobě.
Co to znamená v praxi
Soud nemůže odsoudit obžalovaného za jiný skutek, než který je popsán v žalobním návrhu státního zástupce.
Rozhodnutí soudu musí vycházet výhradně z toho, co bylo projednáno a dokázáno přímo v soudní síni během hlavního líčení.
Soud si může sám doplnit důkazy, pokud to považuje za nutné pro objasnění věci.
Soud sice musí rozhodovat o skutku, jak je popsán v žalobě, ale není vázán tím, jak státní zástupce tento skutek právně kvalifikoval (např. zda jde o krádež nebo zpronevěru).
Na co si dát pozor
Strany řízení (obžaloba i obhajoba) musí dbát na to, aby všechny relevantní skutečnosti a důkazy byly řádně předloženy a projednány v hlavním líčení, neboť soud k jiným přihlížet nesmí.