III.ÚS 283/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 283/18 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Hona, zastoupeného JUDr. Martinem Slomkem, advokátem, sídlem Novomlýnská 1373/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočky v Pardubicích ze dne 31. října 2017 č. j. 27 Co 295/2017-131 a II. výroku usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. července 2017 č. j. 18 C 161/2016-119, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. Vladimíra Pechmana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 18 C 161/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 10. 7. 2017 č. j. 18 C 161/2016-119 okresní soud z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem zastavil řízení, v němž se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 132 828 Kč s příslušenstvím, a určení, že trvá nájemní vztah mezi stěžovatelem jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem jako nájemcem k pozemkům označeným v žalobě. Okresní soud současně uložil stěžovateli, aby vedlejšímu účastníkovi nahradil náklady řízení, neboť podle § 146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatel po procesní stránce zavinil zastavení řízení. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém mimo jiné tvrdil, že před zahájením řízení ho vedlejší účastník neinformoval o tom, kdo na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele hospodaří, a komu tedy svědčí povinnost platit stěžovateli nájemné. O nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka se stěžovatel dozvěděl až v průběhu soudního řízení, proto je podle něj nespravedlivé, aby vedlejšímu účastníkovi hradil náklady řízení. 4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 27 Co 295/2017-131 usnesení okresního soudu potvrdil s tím, že okresní soud stěžovateli správně uložil, aby vedlejšímu účastníkovi nahradil náklady řízení podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř, neboť k postupu podle věty druhé téhož ustanovení nebyly splněny podmínky, stejně jako pro výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byly rozhodnutím Okresního úřadu Pardubice ? pozemkový úřad ze dne 12. 1. 1996 č. j. PU 6266/92/Sa/51 v restitučním řízení vydány pozemky, ohledně kterých se do dne jejich vydání nepodařilo pozemkovému úřadu zjistit, kdo byl a je jejich uživatelem. Uvedenou skutečnost se po mnoho let nepodařilo zjistit ani stěžovateli, proto se obrátil na daňového poradce, na jehož písemnou žádost Finanční úřad v Přelouči sdělením ze dne 6. 4. 2005 oznámil, že vedlejší účastník je nájemcem pozemkové parcely č. X1 v katastrálním území Jedousov, obec J., a pozemkové parcely č. X2 v katastrálním území Štěpánov u Přelouče, obec P., a že tento nájemce tyto dvě pozemkové parcely přiznával ve svém daňovém přiznání k dani z nemovitostí. Finanční úřad v Přelouči neuvedl, kdo je plátcem daně z nemovitostí z ostatních pozemkových parcel ve vlastnictví stěžovatele vedených u tohoto finančního úřadu. Vedlejší účastník nejprve vznik nájemního vztahu uznával, později své stanovisko změnil, a začal tvrdit, že mu část pozemků byla vydána (předána k soukromému hospodaření za pozemky, které mu nemohly být vydány) jako pozemky náhradní, takže nájemné platit nehodlá. Vzhledem ke shora uvedenému podal stěžovatel dne 12. 7. 2016 k okresnímu soudu žalobu s návrhem na určení, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je nájemní vztah k předmětným pozemkovým parcelám, a s návrhem na zaplacení peněžité částky představující nájemné za roky 2013, 2014 a 2015. Podáním k okresnímu soudu ze dne 23. 4. 2017 vedlejší účastník doložil svá tvrzení o přidělení pozemků předložením Dohody o přidělení pozemku ze dne 23. 9. 1992 s Jednotným zemědělským družstvem "LETKA" se sídlem v Cholticích. Stěžovatel shledal, že žaluje pasivně nelegitimovaného účastníka řízení, a vzal žalobu v celém rozsahu zpět. Ohledně náhrady nákladů řízení stěžovatel navrhl podle § 150 o. s. ř., aby vedlejšímu účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a každý účastník si nesl svoje náklady řízení ze svého; tomuto návrhu okresní soud ani krajský soud nevyhověl. Stěžovatel spatřuje ústavněprávní rozměr své věci v tom, že smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a Jednotným zemědělským družstvem "LETKA" je (z mnoha důvodů) neplatná, účastníci v průběhu řízení lhali, došlo tedy k neplatnému převodu pozemků a k obcházení restitučních zákonů, a patrně i k neoprávněnému čerpání zemědělských dotací, resp. k jejich čerpání neoprávněnými osobami. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu -neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení již před krajským soudem a okresním soudem, s nimiž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. 9. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení stěžovateli vysvětlil, že ať ho ke zpětvzetí žaloby vedly jakékoli důvody, vyjma toho, že by uplatněný nárok byl uspokojen žalovaným, je třeba, aby si stěžovatel uvědomil, že uplatnění žalobního nároku bylo jen v jeho rukách, což platí i pro zpětvzetí žaloby. Volba subjektu, proti němuž bude řízení zahájeno, je v občanském řízení sporném vždy zcela na vůli žalobce, který si musí před podáním žaloby řádně zjistit všechny skutkové okolnosti, jež ho vedou k závěru, že má svůj nárok uplatnit právě proti konkrétnímu žalovanému. V dané věci jednoznačně po procesní stránce zavinil zastavení řízení stěžov