III.ÚS 2846/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") je pod sp. zn. 37 Cm 134/2013 vedeno řízení o zaplacení částky 141 438,20 Kč s příslušenstvím, představující stěžovatelkou nezaplacené úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za roky 2005 - 2009. Rozsudkem městského soudu ze dne 23. 11. 2015 sp. zn. 37 Cm 134/2013, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 7. 2018 sp. zn. 8 Cmo 278/2016, bylo žalobě vedlejšího účastníka vyhověno. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, kterým rozhodnutí vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud následně svým usnesením ze dne 7. 7. 2021 sp. zn. 8 Cmo 278/2016 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Dne 17. 4. 2021 podala stěžovatelka návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Českých Budějovicích s tím, že má sice trvalý pobyt v P., ale fakticky se zdržuje na adrese svého právního zástupce v Jistebnici. Poukázala též na rizika v souvislosti s koronavirem a dále na to, že vedlejší účastník a jeho právní zástupce má sídlo v Č. a nachází se tam i byt, o němž je jednáno.

Napadeným usnesením vrchního soudu byl návrh stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že věc je u místně příslušného soudu vedena od roku 2013, soud provedl celou řadu úkonů a je s obsahem obsáhlého spisu detailně seznámen. Přikázáním věci jinému soudu by tedy zcela zřejmě nebylo dosaženo účelu sledovaného § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného usnesení nevystihuje podstatu věci. Tvrdí, že požadavek vedlejšího účastníka je neoprávněný, neboť se opírá o nikoliv řádná vyúčtování, která nezakládají žádnou její platební povinnost. Na tom nemohou nic změnit ani případná další vyúčtování, když i podle nalézacího soudu vzniká pochybnost, zda budou řádná. Podle jejího názoru lze dosavadní řízení uzavřít a vypracuje-li vedlejší účastník nová vyúčtování, může případně podat novou žalobu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byl účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje polemiku s důvody, o něž vrchní soud opřel své rozhodnutí. Je v ní zpochybňován jeho závěr, že věc je u místně příslušného soudu vedena již od roku 2013, takže tento soud, který provedl celou řadu úkonů, je s obsahem obsáhlého spisu detailně obeznámen, a to poukazem na dosavadní průběh řízení, které podle stěžovatelky nemůže vést k vyhovění žaloby vedlejšího účastníka. Takové stanovisko je však s ohledem na to, že řízení před městským soudem nebylo doposud skončeno, předčasné.

K § 12 odst. 2 o. s. ř. se již Ústavní soud v minulosti vyslovil tak, že příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z této příslušnosti obecného soudu, přičemž předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle tohoto ustanovení je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, předpokladem uvedeného postupu je existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem [viz např. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)]. Na straně druhé Ústavní soud několikrát zdůraznil, že je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně [viz např. nálezy ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 529/08 (N 55/52 SbNU 549), usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 2619/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Vzhledem k délce již probíhajícího řízení u věcně i místně příslušného městského soudu, který je s obsahem spisu detailně obeznámen, by i podle přesvědčení Ústavního soudu přikázáním věci jinému soudu nebylo dosaženo účelu sledovaného § 12 odst. 2 o. s. ř., neboť by nedošlo k hospodárnějšímu a rychlejšímu projednání věci.

Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka s řádně odůvodněnými závěry vrchního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.