III.ÚS 2865/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2865/19 ze dne 12. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaroslava Procházky a Věry Procházkové, zastoupených JUDr. MgA Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 č. j. 24 Cdo 440/2019-429 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2018 č. j. 72 Co 291/2017-283, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou o porušení jejich základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník v minulosti projevil snahu o úpravu právních vztahů k několika nemovitým věcem v kat. úz. Třebíč, a to na základě stěžovatelčina doporučení (vedlejší účastník byl podle smlouvy ze dne 17. 7. 2007 povinen poskytovat své bývalé přítelkyni bezúplatné užívání bytu v domě a zaplatit jí částku 450 000 Kč). V této souvislosti mu právní rady poskytoval advokát JUDr. Kovář, s nímž v současné době poskytuje právní služby zástupce stěžovatelů pod společnou hlavičkou Kovář & Šalomoun. JUDr. Kovář vyhodnotil situaci tak, že dohoda ze dne 17. 7. 2007 je platná, dluh bude třeba uhradit, avšak závazek poskytovat bezplatné užívání bytu je osobním závazkem, který by zanikl z důvodu nemožnosti plnění, kdyby vedlejší účastník již dům nevlastnil. Vedlejší účastník se rozhodl podat žalobu na určení neplatnosti dohody ze dne 17. 7. 2007 (pozn. ve sporu ho zastupoval JUDr. Kovář) z důvodu jeho nezpůsobilosti k právním úkonům; stále zde byl záložní plán jak se zbavit povinnosti poskytovat bezplatné užívání bytu, a to byl převod domu na někoho jiného. Protože vedlejší účastník začal mít pochybnost o úspěšnosti žaloby, začal připravovat druhou variantu řešení, a to změnu vlastníka nemovitosti, která v průběhu roku 2009 vyústila v prodej nemovitostí stěžovatelům za dohodnutou kupní cenu 450 000 Kč. V březnu 2010 vedlejší účastník podal žalobu na určení vlastnického práva k těmto nemovitým věcem, přičemž zároveň s podáním žaloby odstoupil od kupní smlouvy s tím, že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Řízení o určení vlastnického práva bylo vedeno u Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud"), který nejprve žalobu pro údajný nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl, po zrušení tohoto rozsudku žalobě vyhověl a po zrušení i tohoto rozsudku rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 6 C 29/2010-321 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2018 č. j. 72 Co 291/2017-283, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2018 č. j. 72 Co 291/2017-395, změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud oproti okresnímu soudu dospěl k závěru, že vedlejší účastník kupní smlouvu (ohledně předmětných nemovitostí) se stěžovateli uzavřel ve stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek a že od této smlouvy po právu odstoupil, v důsledku čehož se obnovilo jeho vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku. Krajský soud konstatoval, že tíseň vedlejšího účastníka byla vyvolána jeho duševním stavem a shledal hrubé narušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění. 4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, v němž uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který odůvodnili nesprávným právním posouzením věci krajským soudem v řešení jednak otázky synallagmatického vztahu mezi účastníky s ohledem na podanou určovací žalobu, a dále v řešení otázky naplnění podmínek neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu, že ji vedlejší účastník uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2019 č. j. 24 Cdo 440/2019-429 dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění Nejvyšší soud zdůraznil, že při řešení první otázky není žádného důvodu odchylovat se od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2007), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího po odstoupení od kupní smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. (nyní § 80 o. s. ř.) není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny, a dodal, že samotná polemika stěžovatelů s tímto rozsudkem přípustnost jejich dovolání nezakládá. Ani druhá otázka podle Nejvyššího soudu nezaložila přípustnost dovolání, neboť nelze oponovat závěru krajského soudu o existenci tísně vedlejšího účastníka při uzavírání smlouvy, přičemž v jeho úvaze neshledal výkladovou nebo aplikační libovůli anebo extrémní nesoulad mezi právně kvalifikačním závěrem a skutkovým základem věci, ani odklon od judikaturních a doktrinálních závěrů týkajících se právní úpravy neplatnosti právního úkonu obsažené v § 49 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé považují za podivný postup krajského soudu, který nevynechal žádnou příležitost pro to, aby bylo žalobě vyhověno. Krajský soud - i přes odborné znalecké závěry o způsobilosti vedlejšího účastníka k právním úkonům - shledal snížení jeho poznávacích a ovládacích schopností, z čehož podle stěžovatelů krkolomně dovodil, že vedlejší účastník jednal v tísni. Připomínají, že nebylo prokázáno, že by duševní porucha vedlejšího účastníka v době podpisu kupní smlouvy podstatnou měrou narušovala jeho obecné posuzovací a ovládací schopnosti, schopnost posoudit následky uzavření smlouvy o nemovitosti a schopnost ovládnout při podpisu kupní smlouvy svoji vůli s ohledem na to, že smlouvu uzavíral se stěžovatelkou, tudíž nelze dovodit, že by mělo jít o nějaký stav tísně. Krajský soud však považuje za tíseň duševní stav vedlejšího účastníka - duševní poruchu takového charakteru, která jej však nečiní k tomuto úkonu neschopným, zatímco podle judikatury má být tíseň pohnutkou k tomu, že vedlejší účastník jedná ke svému neprospěchu, a nikoli k tomu, že jedná vůbec. Stav tísně, jak ho popisuje krajský soud, by znamenal, že vedlejší účastník by vždycky až do konce svého života vlivem svého duševního stavu jednal ve stavu tísně. Podle stěžovatelů krajský soud a Nejvyšší soud jednají aktivisticky a vytvářejí nové důvody pro to, kdy je možné od smlouvy odstoupit. Daly by se pojmenovat tak, že jsou to důvody, kdy někdo trpí duševní chorobou. Soudy tak porušují princip dělby moci, kdy se stylizují do role zákonodárce, která jim nepřísluší, a porušují tak čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 6. Poté stěžovatelé zdůrazňují synallagmatickou povahu právního vztahu vzniklého na základě kupní smlouvy, která se po odstoupení od smlouvy projevuje existencí vzájemné povinnosti vrátit si poskytnutá plnění. Kritizují aktuální judikaturu Nejvyššího soudu připouštějící, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy není podmíněna tím, zda žalobce sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1836/2005). Je tak zřejmé, že postupem soudu, který umožňuje žalovat na určení vlastnictví bez toho, aniž by ten, kdo odstoupí od smlouvy, vrátil kupní cenu, je podle nich porušen čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné p