III.ÚS 2866/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2866/07 ze dne 28. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. A. G., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2007 sp. zn. 5 Tdo 525/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2006 sp. zn. 9 To 24/2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006 sp. zn. 4 T 7/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"). Dále mělo napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů dojít i k porušení článku 39 Listiny a článků 90 a 95 Ústavy ČR. II. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006 uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a za to byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 27. 9. 2006 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a sám podle § 259 odst. 3 tr. zák. znovu rozhodl ve věci. Při stejných skutkových zjištěních modifikovaných pouze ve výši způsobené škody odvolací soud uznal stěžovatele opět vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a uložil mu podle § 256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tedy na 6 let. Pro výkon trestu však obviněného zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze se stěžovatel dopustil trestného činu tím, že jako předseda představenstva a majoritní akcionář obchodní společnosti STAZ Zličín, a. s., uzavřel za tuto obchodní společnost ve dnech 4. 5. 1998, 20. 7. 1998 a 17. 12. 1998 tři kupní smlouvy konkretizované ve výroku odsuzujícího rozsudku o prodeji nemovitostí, které byly ve vlastnictví této obchodní společnosti, a to s obchodní společností VOLTA REAL, a. s., za celkovou kupní cenu ve výši 41 700 000,- Kč a poté, co mu tuto částku kupující společnost postupně ve dnech 30. 11. 1998, 31. 12. 1998 a 25. 1. 1999 zaplatila, získané peníze záměrně nepoužil na úhradu splatné pohledávky ve výši 33 779 377,21 Kč, kterou měla Česká konsolidační agentura vůči obchodní společnosti STAZ Zličín, a. s., ze smlouvy o narovnání ze dne 29. 6. 1995, a neučinil tak ani poté, co tento věřitel podal dne 5. 5. 1999 návrh na prohlášení konkursu na dlužníka - obchodní společnost STAZ Zličín, a. s., nýbrž dne 9. 7. 1999 je použil k nákupu 250 000 kusů akcií obchodní společnosti TELESC, a. s., se sídlem v Brazílii, od brazilského občana G. J. M., přičemž za akcie zaplatil celkem 50 500 000,- Kč, ačkoli v uvedené době měly hodnotu maximálně 1 090 512,50 Kč, a tím způsobil České konsolidační agentuře škodu ve výši nejméně 20 398 521,90 Kč, neboť ta byla jako věřitel v konkursním řízení uspokojena pouze částkou 8 602 478,10 Kč. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dále dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V dovolání stěžovatel vytýkal Vrchnímu soudu v Praze, že jeho rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a že vrchní soud nevzal v úvahu návrhy obsažené v doplněném zdůvodnění odvolání ze dne 9. 6. 2006, zejména nedoplnil dokazování o právní rozbor JUDr. P. K., advokáta a nebyl vyslechnut svědek JUDr. P. K. Stěžovatel dále v dovolání zdůraznil, že senát Vrchního soudu v Praze zdůvodňoval trest, jako by se jednalo o trestný čin v sazbě 5 až 12 let odnětí svobody, nikoli v sazbě 2-8 let, kterou trestní zákon přisuzuje v § 256 odst. 4 tr. z. Stěžovatel zde poukazoval na uplynutí doby téměř deseti let od spáchání skutku. Dovolání stěžovatele však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007 dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, neboť se opíralo o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ust. § 265b tr. řádu. III. V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že se Nejvyšší soud dle jeho názoru nedostatečně zabýval obsahem jím podaného dovolání a odmítl je, aniž by se vypořádal se všemi důvody v něm uvedenými, především se nevypořádal s námitkou, že Vrchní soud v Praze snížil škodu o 8.602.478,10 Kč, čemuž dle stěžovatele mělo odpovídat i přiměřené snížení trestu. Tento postup Nejvyššího soudu ČR dle názoru stěžovatele staví stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že neobstojí námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem ČR aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR články 4 a 95 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Za této situace se tedy měl dovolací soud dle názoru stěžovatele zabývat námitkami uplatněnými stěžovatelem a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ČR nevzaly vůbec v potaz návrh vrchního státního zástupce, který při veřejném zasedání dne 27. 9. 2006 ve svém závěrečném návrhu navrhl korekci uloženého trestu i jeho případné zmírnění vzhledem k značnému snížení škody o částku více než 8.000.000,- Kč. Dalším důvodem podané ústavní stížnosti ze strany stěžovatele je doba, která uplynula od spáchání skutku, neboť skutek se měl stát v roce 1998 a poslední rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 525/2007 bylo vydáno až dne 16. května 2007, tedy téměř po deseti letech, přičemž předmětné usnesení bylo doručeno až dne 6. 9. 2007. Stěžovatel namítá nepřiměřenou délku vazby a projednání věci soudy všech stupňů vzhledem k době, která uplynula od doby spáchání skutku, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele garantovaného mu čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť byla nepřiměřeně omezena osobní svoboda stěžovatele a doba, po kterou nebylo od spáchání skutku ve věci soudy rozhodnuto. Za této situace měly soudy všech stupňů dle názoru stěžovatele kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, a to mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, podmíněným odkladem odnětí svobody, popřípadě jiným zmírněním trestu. Dle názoru stěžovatele bylo povinností obou obecných soudů respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, resp., jeho nosné myšlenky vztahující se k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Za těchto okolností stěžovatel pokládá rozhodnutí obecních soudů za rozporná s ústavně zaručeným právem stěžovatele, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnulo v přiměřené lhůtě, a ve svém důsledku tak porušující základní právo stěžovatele garantované mu článkem 8 odst. 2 Listiny, jelikož nepřiměřeně omezila osobní svobodu stěžovatele. IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Takové porušení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ke konkrétním námitkám stěžovatele v odůvodnění j