III.ÚS 2873/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2873/25 ze dne 6. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 25 Cdo 2171/2024-693, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a DER Touristik CZ, a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že stěžovatelka utrpěla v roce 2005 při havárii autobusu na zájezdu v zahraničí úraz, v jehož důsledku pozbyla soběstačnosti a trpí mimo jiné trvalým ochrnutím dolní poloviny těla a dalšími s tím spojenými (závažnými) zdravotními obtížemi. Před obecnými soudy se stěžovatelka po žalované vedlejší účastnici domáhala náhrady nákladů na péči za období od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelce zcela vyhověl. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2023 č. j. 19 C 123/2020-578 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 206 340 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 307 239,80 Kč (výrok II.) a že žalovaná vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení 15 100 Kč (výrok III.). V rozsahu plnění soud zcela vyhověl nároku stěžovatelky. Uvedl, že za utrpěnou újmu v souladu s § 852j odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), odpovídá cestovní kancelář zajišťující zájezd, jejíž právní nástupkyní je vedlejší účastnice. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka pozbyla soběstačnosti, a proto má podle § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. nárok na náhradu za osobní péči poskytovanou jejím manželem. Obvodní soud určil, které úkony péče je možné podřadit pod běžnou rodinnou solidaritu, a které nikoliv. V otázce časové dotace jednotlivých úkonů pak soud vycházel ze stanoviska znalců, zohlednil přitom i stáří pečujícího manžela. Obvodní soud měl za prokázané, že pokud by vynechal úkony, které lze podřadit pod rodinnou solidaritu, činil by rozsah péče manžela žalobkyně 7,5 hodiny denně. Nakonec však dospěl k závěru, že úkony rodinné solidarity odečítat nelze. Manžel stěžovatelky se o ženu staral v podstatě celý den, zajišťoval důstojný život stěžovatelky a udržoval její duševní pohodu, proto podle něj bylo možné žalobnímu nároku v rozsahu 15,5 hodiny vyhovět zcela. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2024 č. j. 23 Co 59/2024-654 rozsudek obvodního soudu změnil v odvoláním napadené části výroku o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 176 640 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu ohledně 132 480 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku co do částky 44 160 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že se vedlejší účastnici náhrada nepřiznává (výrok II.) a že je vedlejší účastnice povinna státu zaplatit na náhradu nákladů 5 550 Kč (výrok III.). Městský soud s odkazem na aktuální judikaturu vyšel ze závěru, že nárok na náhradu za poskytovanou péči osobou blízkou nezahrnuje ty úkony, které lze podřadit pod běžnou rodinnou spolupráci a solidaritu, nýbrž náleží až za péči, která tyto úkony přesahuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 a ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 1024/2023). S odkazem na § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ("o. z."), jiná rozhodnutí týkající se totožných účastníků a téhož nároku (avšak za jiná časová období), jakož i na provedené dokazování ohledně jednotlivých úkonů péče poskytovaných manželem stěžovatelky a jejich časové náročnosti, stanovil městský soud rozsah poskytované péče na 9,5 hodiny denně. Městský soud hodnotil provedené důkazy včetně znaleckých posudků a uzavřel, že stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů na péči v rozsahu odpovídajícím 9,5 hodiny denně po 120 Kč za každou hodinu, což byla částka, kterou sama stěžovatelka za hodinu péče požadovala. Po odečtení příspěvku na péči v částce 26 400 Kč, již uhrazené částky 109 500 Kč (před podáním žaloby) a již uhrazené částky 2 700 Kč (po rozhodnutí obvodního soudu), tak měla stěžovatelka nárok na úhradu 44 160 Kč s příslušenstvím. V této části městský soud shledal výrok rozsudku obvodního soudu věcně správným, zbývající části požadavek stěžovatelky považoval za neoprávněný a žalobu zamítl. 5. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Dovolací soud neshledal rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu v případě stěžovatelky a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konstatoval, že judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je již ustálena na závěru, že osoba poškozená na zdraví má mimo jiné i právo na náhradu nákladů léčení (není-li kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti. Tyto náklady jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si již nedokáže zařídit sám. Uplatnění tohoto nároku je možné i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem v rozsahu, v jakém přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity. Nelze přitom najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, ale o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů, jako tomu bylo i v tomto případě. Městský soud na základě rozsáhlého dokazování ohledně jednotlivých úkonů a jejich časových dotací odůvodnil, proč dospěl k závěru o potřebné časové dotaci v rozsahu 9,5 hodiny. Při své úvaze ve smyslu § 136 o. s. ř. postupoval plně přezkoumatelným způsobem a nedopustil se libovůle. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nezasáhl v případě rozdílné rozhodovací praxe, čímž se dopustil nejen svévole a s tím souvisejícího porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ale rovněž porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v rozporu s čl. 13 o. z., a rovněž v extrémním rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo. V ústavní stížnosti stěžovatelka cituje z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu, která rovněž nasvědčují jednoznačnému závěru, že stěžovatelka vyžaduje kontinuální péči (rozsudek městského soudu ze dne 3. 6. 2020 č. j. 23 Co 34/2020-434, vydaný ve stejném obsazení senátu). Stěžovatelkou požadovaných 15,5 hodiny tedy plně odráží skutečnost, že péče o stěžovatelku byla v rozhodném období v podstatě kontinuální. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že je již poněkolikáté nucena podstoupit zdlouhavé soudní řízení s nejasným výsledkem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "