Ústavní soud III.ÚS 2882/23

Město Mělník (dále jen "stěžovatel") se jako poškozený domáhalo v adhezním řízení náhrady škody ve výši přesahující částku 1 600 000 Kč. Škodu mu způsobila jeho zaměstnankyně, která si, stručně řečeno, přisvojovala svěřenou finanční hotovost. V průběhu trestního řízení došlo mezi odsouzenou a státní zástupkyní k uzavření dohody o vině a trestu, která byla následně schválena rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2023, č. j. 2 T 63/2023-8504. Součástí schválené dohody bylo i stanovení povinnosti nahradit městu způsobenou škodu. Okresní soud pozdějším usnesením ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 T 63/2023-8553, zavázal odsouzenou k náhradě nákladů ve výši 72 793,60 Kč, které stěžovatel vynaložil na účelné uplatnění svého nároku přibráním zmocněnce.

Toto usnesení však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zrušil nyní napadeným usnesením a přiznal stěžovateli náhradu nákladů toliko ve výši 23 040 Kč. Krajský soud totiž okresnímu soudu vytkl, že nikterak nezohlednil specifika projednávaného případu. Takový postup je přitom v rozporu s požadavkem na posuzování účelnosti vynaložených nákladů z hlediska adhezního řízení, resp. v rozporu s jasně vyjádřenými předpoklady takového rozhodování z hlediska praxe Ústavního soudu při akcentování přiměřenosti odměny zmocněnce poškozeného.

Stěžovatel se nyní domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Stěžovatel spatřuje v rozhodnutí krajského soudu zásadní nedostatky, které způsobily zásah do jeho základních práv. Snížení náhrady nákladů stěžovatele oproti výši předpokládané ustanovením § 154 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 10 advokátního tarifu, totiž krajský soud buď neodůvodnil vůbec, anebo u některých úkonů právní služby odůvodnil nedostatečně, což podle stěžovatele i Ústavní soud považuje za zásah ústavněprávní intenzity (nález ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 1882/21; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy u dvou úkonů právní služby považuje za nesprávnou aplikaci § 12a odst. 2 tehdy účinného advokátního tarifu na případ zmocněnce, už i stěžovatel jako poškozený udělil na plnou moc, a u dalších dvou úkonů nesouhlasí s moderací výše odměny.

Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Daná argumentační pozice je ještě zvýrazněna při přezkumu rozhodování o nákladech adhezního řízení (srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2165/20, bod 11.). V těchto případech musí být zásah do základních práv skutečně zásadní, anebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13).

Zpochybňuje-li stěžovatel závěry krajského soudu o účelnosti úkonů právní služby a na to navazující snížení přiznaných nákladů řízení, je namístě uvést, že posuzování účelnosti úkonů spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje (srov. nález ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18). Ovšem i v řízení o nákladech adhezního řízení je povinností obecných soudů naplnit požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, a to právě i posouzením účelnosti provedených úkonů právní služby (nález ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1033/21), zejména 1) přiměřenosti výše sazby za jeden úkon právní služby, 2) potřebnosti každého jednotlivého úkonu a 3) přiměřenosti celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému. V případě, že soud shledá celkovou výši nákladů s ohledem na konkrétní okolnosti a případný dopad na odsouzeného nepřiměřenou, může použít korektivů snižujících částku odměny za každý úkon právní služby; svůj postup však musí řádně odůvodnit (viz nález ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1255/18). Za uvedených okolností nemá Ústavní soud výhrady ani ke snižování odměny za jeden úkon právní služby, ani k přiznávání úkonů právní služby v omezeném rozsahu, neboť to odráží snahu obecných soudů o spravedlivé rozhodnutí se zřetelem na specifické okolnosti konkrétního případu.

Tak je tomu i v daném případě. Ústavní soud především nesouhlasí s námitkou, že krajský soud své závěry nedostatečně odůvodnil. Naopak, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a v souladu s ní vysvětlil, proč uplatnil dříve účinné znění § 12a odst. 2 advokátního tarifu a z jakých důvodů korigoval výši sazby za jeden úkon právní služby. Ústavní soud přitom připomíná, že v obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány, a zvolí-li z více jeho možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jejich závěr zpochybňovat (usnesení ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2165/20, bod 16.).

Ostatně otázkou přípustnosti aplikace nyní již zrušeného § 12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce se Ústavní soud již opakovaně zabýval a dovodil, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho aplikace v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možná (rovněž usnesení, sp. zn. IV. ÚS 2165/20). Ústavní soud nicméně nepovažuje za nijak nepřiměřené, použil-li krajský soud dříve účinného § 12a odst. 2 advokátního tarifu i jako jakéhosi korektivu přiměřenosti při rozhodování o výši hodnoty druhých dvou úkonů. Uvedl-li pak krajský soud v napadeném usnesení, že vzal do úvahy specifické okolnosti věci, zejména chování odsouzené, která se již v době před sjednáním dohody o vině a trestu plně doznala, zavázala se k náhradě škody a již před schválením dohody soudem z větší části škodu stěžovateli i uhradila, a tedy ke dni vydání rozhodnutí soudu dlužila již jen méně významnou částku, je takové odůvodnění zcela příhodné, logické, dostačující a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ostatně je nepochybné, že i úsilí, které bylo nutné ze strany stěžovatele ve věci vynaložit, bylo diametrálně odlišné, než by tomu bylo v případě, že by odsouzená výši i samotnou škodu rozporovala a ji fakticky před skončením trestního řízení z větší části neuhradila.

Ústavní soud dodává, že je v případech rozhodování o nákladových výrocích zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatele.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Krajský soud své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.