III.ÚS 2905/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2905/24 ze dne 26. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Zuzany Rejmonové, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2024, č. j. 77 A 54/2022-71, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Stěžovatelka se obrátila na Západočeskou univerzitu v Plzni se žádostí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného studiem v bakalářském oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání "Moskevský institut podnikatelství a práva" ve městě Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. 2. Západočeská univerzita v Plzni jako správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím žádost zamítla. Odvolání stěžovatelky následně zamítl vedlejší účastník (rozhodnutí ze dne 5. 10. 2018, č. j. MSMT-32047/2018-2). Rozsudkem ze dne 30. 12. 2020, č. j. 30 A 310/2018-67 ("první rozsudek"), Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, neboť shledal správní žalobu částečně důvodnou. V tento okamžik se řízení ve věci původní žádosti stěžovatelky "rozdělilo" do dvou linií. V první, po vydání prvního rozsudku krajského soudu, kterým zrušil správní rozhodnutí vedlejšího účastníka, rozhodoval vedlejší účastník znovu o odvolání stěžovatelky, kterému vyhověl a zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Ten následně (svým druhým) rozhodnutím ze dne 17. 2. 2022, č. j. ZCU 003568/2022, žádost znovu zamítl. Po opětovném odvolání stěžovatelky vedlejší účastník (svým v pořadí třetím) rozhodnutím ze dne 26. 7. 2022, č. j. MSMT-32047/2018-14, odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka i toto třetí rozhodnutí o odvolání napadla žalobou (sp. zn. 77 A 54/2022). 3. Ve druhé linii pak souběžně rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti vedlejšího účastníka proti prvnímu rozsudku krajského soudu a rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 100/2021-18, první rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně tedy podruhé rozhodoval krajský soud (rozsudek ze dne 17. 7. 2024, č. j. 30 A 310/2018-157), který vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu proti (prvnímu) rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 10. 2018, č. j. MSMT-32047/2018-2, zamítl. Po novém posouzení věci totiž shledal, že stěžovatelka neabsolvovala zahraniční studium uznatelné podle jmenovaných ustanovení zákona o vysokých školách, resp. Lisabonské úmluvy. Nestudovala mimo Českou republiku (sama uvedla vysokou školu Mezinárodní institut podnikatelství a práva se sídlem Ohradní 1366, Praha 4). Krajský soud uzavřel, že se správními orgány sice obsáhle polemizovala, vlastní věrohodnou verzi reality, která by byla opačná, však nenabídla. 4. V důsledku zrušení prvního rozsudku Nejvyšším správním soudem však došlo k tzv. obživnutí (prvního) rozhodnutí vedlejšího účastníka, které bylo prvním rozsudkem zrušeno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, publikováno pod č. 1255/2007 Sb. NSS). Jelikož následná žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta (rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 7. 2024, č. j. 30 A 310/2018-157), nastala situace, kdy současně existovala dvě nevyhovující správní rozhodnutí o odvolání (první a třetí), která se týkala jediné žádosti stěžovatelky. 5. Nejvyšší správní soud připomenul vlastní judikaturu (rozsudek ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015-41), podle které jsou-li v téže věci vydána dvě správní rozhodnutí v důsledku kasace pravomocného zrušujícího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem, může správní orgán zrušit později vydané správní rozhodnutí v přezkumném řízení pro rozpor s právním principem non bis in idem, popřípadě s § 48 odst. 2 správního řádu. Ze stejných důvodů může později vydané správní rozhodnutí zrušit také soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Tak tomu bylo i nyní, když krajský soud napadeným rozsudkem zrušil posledně vydaná správní rozhodnutí (tzn. třetí + správní rozhodnutí I. stupně), neboť jimi bylo rozhodováno ve věci již vyřešené předchozím správním rozhodnutím o odvolání, které mezitím obživlo a pravomocně vyřešilo výsledek řízení o žádosti stěžovatelky. Krajský soud uvedl, že důvodem pro zrušení správních rozhodnutí nebyla důvodnost žalobních námitek stěžovatelky, nýbrž procesní situace a nesoulad těchto rozhodnutí s právním principem non bis in idem. Stěžovatelka tudíž nebyla věcně úspěšná, krajský soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nejprve velmi podrobně popsala průběh řízení, která předcházela podání ústavní stížnosti. Nyní napadá pouze výrok, kterým krajský soud rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízení sp. zn. 77 A 54/2022, završujícím první linii původní věci. Postup soudu stěžovatelka považuje za svévolný, neboť se považuje za plně úspěšnou. Namítá, že krajský soud rozhodl podle výsledku jiného řízení, což je v rozporu nejen s § 60 odst. 1 soudního řádu správního, který takový postup neumožňuje, ale i v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. 7. Postup krajského soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení považuje za natolik excesivní, že odůvodňuje zásah Ústavního soudu bez ohledu skutečnost, že se jedná "pouze" o náhradu nákladů řízení a bez zřetele k částce, která by měla být stěžovatelce přiznána. Jedná se totiž o evidentní svévoli a schválnost krajského soudu. 8. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť jím bylo zasaženo do jejích základních práv zajištěných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud není vrcholem jejich soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. 11. Princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, na které se vztahují požadavky spravedlivého procesu, opakovaně vyložil, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Obdobně Ústavní soud nahlíží na věci bagatelního rázu. 12. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích či o bagatelních věcech je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nim není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že důvody vedoucí ke zrušení rozhodnutí správních orgánů nespočívaly v důvodnosti jejích námitek, a proč ji nepovažuje v řízení za věcně úspěšnou, což krajský soud při rozhodování o nákladech řízení upřednostnil před jejím formálním úspěchem. V tomto hodnocení se stěžovatelka s krajským soudem rozchází, avšak to samo o sobě nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Nadto i sama stěžovatelka připouští možnost o nákladech řízení se stejným výsledkem rozhodnout postupem dle § 60 odst. 7 soudního řádu správního, a není tak zřejmé, z čeho dovozuje pro ni přízni