III.ÚS 2907/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2907/20 ze dne 3. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Raškovou, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2020 č. j. 6 As 171/2020-50, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 1 odst. 2 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nepřiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojil návrh na zrušení ustanovení § 28 odst. 1 věty prvé zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a dále § 1 odst. 2 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o zákon urychlení výstavby"), neboť je považuje za rozporná s ústavním pořádkem. 2. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 6. 2020 č. j. 30 A 36/2020-144. Tou krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele napadající správní rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř o vyvlastnění pozemku stěžovatele a náhradě za toto vyvlastnění. 3. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud přiměřeným použitím § 73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Zdůraznil přitom, že k podmínkám přiznání odkladného účinku kasační stížnosti patří 1) existence výrazně nepoměrné újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly a současně 2) absence rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pak povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy leží právě na stěžovateli, který "musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní" (bod 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 4. Újma tvrzená stěžovatelem měla spočívat v omezení výkonu jeho vlastnického práva k pozemkům navazujícím na pozemek vyvlastněný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel "nijak nespecifikoval, které konkrétní pozemky z listu vlastnictví... jsou napadeným rozhodnutím dotčeny, jaká je jejich poloha vůči vyvlastněnému pozemku, zda jsou k nim možné jiné přístupové cesty apod. Stěžovatel nedoložil, že není oprávněn vstupovat na své pozemky ze svých okolních pozemků, třebas i pronajatých, a na podporu svých tvrzení včetně tvrzení o nájmu nepředložil žádné důkazy (nájemní smlouvu). Stěžovatel nekonkretizoval, proč by potřeboval se zemědělskými stroji vjíždět na pozemky, které má údajně v nájmu jiný subjekt". Současně poznamenal, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by stěžovateli nemohlo prospět a na jeho situaci by se nic nezměnilo, neboť "i když by byly v důsledku odkladného účinku pozastaveny stavební práce na pozemku..., stěžovatel by zřejmě nadále neměl přes tento pozemek ke svým ostatním pozemkům přístup, neboť z prostého přiznání odkladného účinku by žádnému subjektu nevznikla povinnost vybudovat stěžovateli požadovaný sjezd, vrátit vyvlastněný pozemek do původního stavu či jinak zajistit přístup k jeho pozemkům přes vyvlastněný pozemek, na němž již započaly stavební práce a jehož stav bez dalšího přístup k jiným pozemkům zřejmě neumožňuje (ostatně ani k této okolnosti stěžovatel nic konkrétně netvrdil)." (bod 5 odůvodnění). 5. Rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 As 171/2020-66 Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele tak, že zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. Současně stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv a svobod, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny. K porušení základních práv stěžovatele došlo "protiústavní zákonnou úpravou týkající se odkladného účinku žaloby, na jejímž podkladě bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydáno", dále "nepředložením věci k Ústavnímu soudu k zrušení části zákonů o vyvlastnění a o urychlení výstavby", jakož i "nesprávným právním posouzením procesní legitimace Ředitelství silnic a dálnic jako státní příspěvkové organizace k podání návrhu na vyvlastnění ve prospěch státu". 7. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se stěžovatel domáhal s odůvodněním, že mu byl vyvlastněn pozemek, který je jediným pozemkem, přes který může z veřejně přístupné komunikace vjíždět na své ostatní pozemky. Na vyvlastněném pozemku navíc již započala stavební činnost, a proto ohrožení stěžovatele na právech nebylo oproti řízení před krajským soudem jen hypotetické. Stěžovatel upozorňuje na to, že v případě vyvlastnění vedeného toliko v režimu zákona o vyvlastnění má správní žaloba podaná proti některému z výroků podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění přímo ze zákona odkladný účinek (§ 28 odst. 4 téhož zákona). Naproti tomu v případě vyvlastnění podle zákona o urychlení výstavby lze odkladný účinek správní žaloby přiznat pouze na návrh žalobce a po splnění zákonem stanovených podmínek (§ 4 odst. 2 zákona o urychlení výstavby). Osoby, které jsou vlastníky pozemků určených pro stavby dálnic nebo silnic I. třídy nebo stavby s nimi související [§ 1 odst. 2 písm. a) zákona o urychlení výstavby], tak podle stěžovatele požívají snížené ochrany vlastnického práva. Stěžovatel přitom tvrdí, že v mezidobí od právní moci rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění do vydání rozhodnutí o kasační stížnosti byl jeho pozemek "zdevastován" a postižen exekučním příkazem. 8. Současně stěžovatel namítá, že obecné soudy měly Ústavnímu soudu předložit návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona o vyvlastnění a zákona o urychlení výstavby, neboť to on sám navrhl a tato ustanovení jsou podle něj v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel dále tvrdí, že jediným soudem, který může s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přezkoumávat zákonnost výroku o vyvlastnění je soud rozhodující v občanském soudním řízení podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť jen ten může věc nejen projednat, ale i sám věcně rozhodnout a napadené rozhodnutí změnit. Tzv. dvoukolejnost právní úpravy soudního přezkumu vyvlastnění je podle stěžovatele protiústavní a "jednoznačně nahrává vyvlastniteli". 9. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení procesní legitimace Ředitelství silnic a dálnic (dále jen "ŘSD") jako státní příspěvkové organizace k podání návrhu na vyvlastnění ve prospěch státu, resp. že se řádně nezabýval střetem zájmů mezi ŘSD a státem. Přitom stěžovatel poukazuje na konkrétní body rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 As 171/2020-66, kterým bylo meritorně rozhodnuto o jeho kasační stížnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ú