III.ÚS 2922/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2922/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky ATOOM OIL, s. r. o, sídlem Budějovická 1126/9, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2025 č. j. 6 As 32/2025-26, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2025 č. j. 37 A 8/2023-55, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 29. května 2023 č. j. 059630/2023/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Říčany ze dne 13. února 2023 č. j. 22403/2023-MURI/OSÚ/00622, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského úřadu Říčany, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a základního práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost všech napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že Městský úřad Říčany (stavební úřad) v záhlaví uvedeným rozhodnutím nařídil stěžovatelce podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, odstranění přístavby objektu lakovny S. č. p. 216 (dále též "přístavba") nacházející se na pozemcích parc. č. X1, X2, X3 a parc. č. st. X4 v katastrálním území S. 3. Krajský úřad Středočeského kraje posléze v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 29. 5. 2023 odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil jako věcně správné. Přístavba vyžadovala územní rozhodnutí a stavební povolení nejen podle tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon 1976"), ale vyžadovala je i podle stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2023. Stavební úřad v řízení o odstranění stavby prokázal, že stavba byla provedena bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem a nebyla ani dodatečně povolena; v minulosti sice bylo opakovaně žádáno o dodatečné povolení přístavby, avšak bezúspěšně. 4. Krajský soud v Praze posléze žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Zákonem stanovené předpoklady pro nařízení odstranění přístavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona byly naplněny. Rozhodnutí správních orgánů považoval krajský soud za plně přezkoumatelná. Stěžovatelka v žalobě vznesla řadu námitek, které však byly formulovány buďto obecně, nebo je soud považoval za mimoběžné. 5. Nejvyšší správní soud stěžovatelce rovněž nepřisvědčil a kasační stížnosti v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že rozhodnutí krajského soudu ani rozhodnutí krajského úřadu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Krajský soud se dostatečně zabýval vlastnictvím přístavby a odstraňovaných staveb jako celku. Nebyl oprávněn zabývat se subjektivními veřejnými právy majitelů sousední nemovitosti, jak se stěžovatelka domáhala. Ani podle Nejvyššího správního soudu nebylo možné stěžovatelce přisvědčit v tom, že podmínky odstranění stavby nebyly naplněny. Ačkoliv námitky týkající se územního plánování a případného přístupu obce S. k pořizování či změně územního plánu mohly být relevantně uplatněny pouze v řízení o dodatečném povolení stavby, kasační soud zdůraznil, že podstatným je stav územně plánovací regulace ke dni rozhodnutí o žádosti o dodatečné povolení stavby a nikoli ke dni provedení stavby, jak se stěžovatelka domnívá. Krajský soud vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nepochybil, když neprovedl veškeré stěžovatelkou namítané důkazy. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle rekapitulovala dosavadní skutkový stav a historické spory předchozího majitele nemovitosti s obcí. Námitky stěžovatelky lze stručně shrnout tak, že přístavba byla zhotovena v roce 1999, tedy v období, kdy ještě obec neměla územní plán s omezením týkajícím se pozemků stěžovatelky. Územní plán byl vydán až v roce 2000, resp. 2016 byl pozemek parc. č. X2 zařazen do ploch zeleně, tedy ploch s rozdílným způsobem využití (nesouladným s přístavbou). Územní plány navíc neodpovídaly skutečnosti, protože zeleň se na parcelách nikdy nenacházela, což je patrné i z leteckých snímků území. Předchozí vlastník, jehož výslech stěžovatelka navrhovala, se domáhal změny územního plánu, avšak neúspěšně. Obci nevadí samotná přístavba, podle stěžovatelky je obec připravena změnit územní plán, požaduje za to ale část pozemku stěžovatelky. Samotná stavba (lakovna) nevadí ani vlastníkům sousedních mezních pozemků (manželé Müllerovi). Sousedé mají zájem na zachování přístavby proto, že tato plní zároveň oddělovací i odhlučňovací funkci a zajišťuje oddělení jejich pozemku od provozu na pozemcích stěžovatelky i od hluku na přilehlé hlavní silnici. Postup správních orgánů je tak v rozporu s § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a také v rozporu se zájmy dotčených vlastníků. Správní orgány se měly zabývat vlastnickým právem ve vztahu ke zdi dělící pozemek stěžovatelky a manželů Müllerových. Nedostatky v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu (stavebního úřadu) nemohl zhojit odvolací správní orgán. Ani správní soudy tento nedostatek nenapravily. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že své námitky měla uplatnit již v řízení o dodatečném povolení stavy a nikoliv až v řízení o jejím odstranění, neboť i v tomto řízení správní orgány disponují diskrečním oprávněním zabývat se těmito otázkami. Stěžovatelka poukázala na řadu pochybení orgánů veřejné moci, které však nelze klást stěžovatelce k tíži. Stěžovatelka rovněž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1956/19. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). 10. Předně Ústavní soud poznamenává, že řízení před správním orgánem prvního stupně a správním orgánem odvolacím tvoří - podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu i právní doktríny - jeden celek. Projevem uvedené zásady jednoty