III.ÚS 2937/19

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 7 Cmo 160/2019-537 k odvolání prvního vedlejšího účastníka řízení (navrhovatele) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2019 č. j. 24 Cm 86/2016-523, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (označeného jako první účastník) na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením krajského soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 24 Cm 86/2016-116, a jímž byl dále zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení složit doplatek jistoty ve výši 300 000 Kč, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 7 Cmo 165/2019-542 vrchní soud k odvolání prvního vedlejšího účastníka řízení zrušil usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 24 Cm 86/2016-464, jímž byl zamítnut jeho návrh, aby stěžovatel (označený jako první účastník) byl vyloučen z výkonu prokury u druhé vedlejší účastnice řízení (označená jako druhá účastnice) a aby byl vyloučen z výkonu funkce člena statutárního orgánu v jakékoliv obchodní korporaci nebo osoby v obdobném postavení a aby mu bylo zakázáno vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení, a to po dobu tří let od právní moci rozhodnutí, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud vytkl krajskému soudu, že pochybil, nevyloučil-li část věci ohledně "vyloučení prokuristy" k samostatnému projednání, neboť nešlo o věc rozhodovanou krajskými soudy v tzv. nesporném řízení.

Proti oběma kasačním rozhodnutím vrchního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností. Poukazuje na to, že otázka věcné příslušnosti byla v průběhu řízení vyřešena již usnesením vrchního soudu ze dne 11. 4. 2017 č. j. 7 Cmo 552/2016-219, v němž byla věcná příslušnost krajského soudu potvrzena. Pakliže vrchní soud rozhodl nově o věcné příslušnosti, ignoroval tím zásadu perpetuatio fori. Bylo-li již jednou rozhodnuto o věcné příslušnosti, nemůže, podle stěžovatele, být rozhodováno nově a jinak, a to bez ohledu na to, zda se změní okolnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti.

Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na naprosté výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesením vrchního soudu, jimiž byla zrušena usnesení krajského soudu, a to mj. z důvodu, že o části návrhu prvního vedlejšího účastníka řízení nerozhodl věcně příslušný soud. Jakkoliv může Ústavní soud vnímat nespokojenost stěžovatele s rozhodnutím vrchního soudu, který v průběhu řízení změnil svůj názor na věcnou příslušnost, není v jeho pravomoci, aby do probíhajícího řízení nyní zasahoval. Rozhodnutí o věcné příslušnosti je sice rozhodnutím, které může ve svém důsledku znamenat porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), nicméně toto právo nelze brát jako obezličku k neúměrnému prodlužování soudního řízení, k čemuž by nepochybně došlo, zrušil-li by Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí.

S ohledem na to, že věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí vrchního soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].

Vzhledem k výše uvedenému, soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout.