III.ÚS 2954/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2954/09 ze dne 17. 12. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. T. L., právně zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2009 č. j. 1 Ans 5/2009-94 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2009 č. j. 36 Az 19/2008-77, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. listopadu 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2009 č. j. 1 Ans 5/2009-94, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2009 č. j. 36 Az 19/2008-77, a to pro porušení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 3, článku 26 odst. 1 a odst. 4 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 16. srpna 2006 podala stěžovatelka na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání. Zastupitelský úřad vybral od stěžovatelky konzulární poplatek podle položky 144 písm. e) přílohy k zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích; Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Brno (dále jen "policie"), která je k rozhodnutí o této žádosti příslušná podle ust. § 30 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), však o žádosti ve lhůtě 120 dnů stanovené v ust. § 170 odst. 6 citovaného zákona nerozhodla. Proti nečinnosti policie podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji svým rozsudkem ze dne 14. února 2008 č. j. 36 Az 1/2007-30 zamítl, neboť zjistil, že žádost stěžovatelky již byla odmítnuta zastupitelským úřadem podle ust. § 53 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (pro nepředložení požadovaných náležitostí). O žádosti stěžovatelky tak bylo již před podáním žaloby rozhodnuto. Ke kasační stížnosti stěžovatelky byl tento rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2008 č. j. 1 Ans 6/2008 -58, neboť pokud krajský soud nekonfrontoval tvrzení policie o odmítnutí žádosti zastupitelským úřadem se správním spisem, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 17. dubna 2009 č. j. 36 Az 19/2008 - 77 znovu žalobu zamítl. Ze správního spisu zastupitelského úřadu v Hanoji, který byl vyžádán prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí, totiž krajský soud zjistil, že o žádosti bylo rozhodnuto tak, že byla odmítnuta. Proto zastupitelský úřad žádost stěžovatelky o udělení víza neodeslal policii, neboť již sám o žádosti rozhodl ve smyslu ust. § 53 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Rovněž proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2009 č. j. 1 Ans 5/2009-94 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že z výpisu z vízového programu, jenž je součástí správního spisu, zjistil, že o žádosti stěžovatelky zastupitelský úřad rozhodl tak, že byla dne 18. srpna 2006 odmítnuta. Protože zásadním předpokladem žaloby na nečinnost je zákonem stanovená povinnost správního orgánu určité rozhodnutí vydat a zároveň přetrvávající nečinnost tohoto správního orgánu, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou. V posuzovaném případě sice policie měla povinnost rozhodnout o žádosti stěžovatelky o vízum do 120 dnů, jak to ukládá ust. § 170 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, nicméně postup vyřizování žádosti o vízum stanovený v zákoně o pobytu cizinců opravňuje zastupitelský úřad po podání žádosti zhodnotit, zda podaná žádost splňuje požadované náležitosti; jsou-li všechny náležitosti splněny, postoupí zastupitelský úřad žádost policii, která zaujme stanovisko, zda vízum bude uděleno či nikoliv; pokud však podaná žádost trpí formálními nedostatky, zastupitelský úřad ji v souladu s ust. § 53 odst. 2 zákona o pobytu cizinců odmítne a takto odmítnutou žádost již policii nepostupuje. V posuzované věci proto stěžovatelka nemůže uspět se žalobou na nečinnost správního orgánu, neboť v její věci o žádosti již dne 18. srpna 2006 bylo rozhodnuto, a to tak, že žádost byla zastupitelským úřadem odmítnuta ve smyslu ust. § 53 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Námitku stěžovatelky, že odmítnutí žádosti o vízum může být realizováno pouze do okamžiku jejího přijetí, shledal Nejvyšší správní soud lichou, neboť přijetí žádosti zastupitelským úřadem nebrání jejímu následnému odmítnutí formou procesního rozhodnutí. K tvrzení stěžovatelky, že zastupitelský úřad nesepsal záznam o odmítnutí žádosti s uvedením důvodů, Nejvyšší správní soud uvedl, že v rámci řízení o ochraně proti nečinnosti mu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí. Soud pouze zkoumá důvodnost podané žaloby, tedy zda je správní orgán nečinný, přestože mu zákon ukládá povinnost o věci rozhodnout. Rovněž námitkou stěžovatelky, že je jednoznačně dána výhradní pravomoc policie k rozhodování o žádostech o udělení víza nad 90 dnů, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Postavení žalovaného v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu jednoznačně vyplývá ze žaloby (ust. § 79 odst. 2 soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s."), a proto soudu nepřísluší zabývat se touto otázkou. Řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je specifickým druhem řízení, v němž je pasivně legitimován subjekt, kterého jako žalovaného žalobce ve svém podání označí. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zastupitelský úřad nesporně její žádost přijal do řízení, neboť podle položky 144 sazebníku, který je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., vybral za přijetí žádosti o udělení víza správní poplatek, převzal žádost společně se všemi zákonem stanovenými náležitostmi, tuto neodmítl a nevrátil stěžovatelce. Je tedy nepochybné, že úkon v podobě přijetí žádosti byl proveden. O tom, že žádost byla do řízení přijata, podle stěžovatelky svědčí také "Návod pro žadatele o vízum do České republiky", kde je dokonce v závorce uvedeno "Potvrzení o přijetí žádosti o české vízum". Z tohoto dokumentu je prý zřejmé, že účastník po obdržení této písemnosti může očekávat na informační tabuli zastupitelského úřadu informaci dle uvedeného čísla jednacího "o kladném vyřízení víza či jeho zamítnutí", nikoliv však jeho odmítnutí. Tuto informaci dostane toliko v případě, že jeho žádost není přijata do řízení a je mu vrácena. Zastupitelský úřad nesepsal záznam o odmítnutí žádosti s uvedením důvodu (ust. § 53 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Pro odmítnutí podání prý navíc nebyly splněny podmínky, neboť žádost splňovala veškeré zákonem požadované náležitosti dle ust. § 31 zákona o pobytu cizinců. Žádost nebyla stěžovatelce nikdy vrácena. Dle názoru stěžovatelky je nesprávný názor Nejvyššího správního soudu vyvracející její námitku, že odmítnutí žádosti o vízum může být realizováno pouze do okamžiku jejího přijetí, a jeho závěr, že přijetí žádosti zastupitelským úřadem nebrání jejímu následnému odmítnutí formou procesního rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem soudu, že není jednoznačně dána výhradní pravomoc policie k rozhodování o žádostech o udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Rozhodnutí, kterým soud její žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zamítl, považuje stěžovatelka za nezákonné a pramenící v nesprávném právním posouzení věci. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především připomíná, že není prim