III.ÚS 2979/22

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva dle čl. 2 odst. 3, dle čl. 11, dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Ostravě výše citovaným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 954 408,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,61 % ročně z částky 5 800 000 Kč od 31. 12. 1996 do 16. 10. 1997, úrok z prodlení ve výši 14,61 % ročně z částky 3 600 000 Kč od 17. 10. 1997 do 19. 3. 2011, úrok z prodlení ve výši 14,61 % ročně z částky 3 404 453 Kč od 20. 3. 2011 do 25. 9. 2019 (výrok I.), zamítl žalobu, aby byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci 2 197 780,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 5 800 000 Kč od 30. 12. 1996 do 30. 12. 1996, úrok z prodlení ve výši 1,39 % ročně z částky 5 800 000 Kč od 31. 12. 1996 do 16. 10. 1997, úrok z prodlení ve výši 1,39 % ročně z částky 3 600 000 Kč od 17. 10. 1997 do 19. 3. 2011, úrok z prodlení ve výši 1,39 % ročně z částky 3 404 453 Kč od 20. 3. 2011 do 25. 9. 2019 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci výše citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodným, avšak nikdy meritorně neřešeným podkladem pro vydání rozhodnutí napadených touto ústavní stížností, byl rozsudek Krajského soudu č. j. 5 Cm 378/1997-170 ze dne 2. 2. 2007, jenž byl vydán ve flagrantním rozporu se základními procesními principy a hmotněprávními pravidly v takové intenzitě že již byl sám o sobě protiústavní zejména z důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, čímž byl porušen zejména základní právní princip pacta sunt servanda. Základní nedostatek založený tímto rozsudkem, který se následně opakuje i v rozhodnutích nyní napadených ústavní stížností, spočívá v tom, že v průběhu 25 let od data, kdy na soud napadla žaloba na stěžovatele, se ani formálně neřešilo meritorní jádro problému, tj. zda pohledávka právního předchůdkyně žalobce má oporu v právu.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad jednotlivých ustanovení smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a předchůdkyní žalobce, argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami, včetně oprávněnosti vymáhané pohledávky, a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.