III.ÚS 298/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 298/11 ze dne 10. 11. 2011 N 192/63 SbNU 225 Neústavnost zastavení exekuce pro nezaplacení zálohy oprávněným   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) - ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 298/11 ve věci ústavní stížnosti společnosti ProVektor, spol. s r. o., se sídlem Přerov, Prostějovská 14/63, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. 68 Co 456/2010 potvrzujícímu usnesení soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Most, ze dne 16. 8. 2010 č. j. 130 EX 573-06-40-E1, kterým zastavil exekuci k vydobytí peněžité pohledávky s příslušenstvím proti povinným 1. PATT, spol. s r. o., a 2. J. P., poněvadž oprávněná (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka) nesložila ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce, a současně oprávněné uložil povinnost zaplatit mu na nákladech exekuce částku 7 800 Kč, za účasti soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Most, se sídlem v Mostě, Budovatelů 2957/108, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 sp. zn. 68 Co 456/2010 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené usnesení vydané v její exekuční věci. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Most, ze dne 16. 8. 2010 č. j. 130 EX 573-06-40-E1, kterým zastavil exekuci k vydobytí 17 897 Kč s příslušenstvím proti povinným 1. PATT, spol. s r. o., a 2. J. P. (s odůvodněním, že oprávněná nesložila ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce ve výši 2 499 Kč) a jímž současně oprávněné (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit mu na nákladech exekuce částku 7 800 Kč. 3. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud uvedl, že "s nezaplacením zálohy na náklady exekuce je v dané věci spojena pouze možnost exekutora exekuci dle § 55 odst. 5 e. ř. zastavit"; nebyla-li záloha oprávněnou zaplacena, ačkoli k tomu byla vyzvána, byla to ona, kdo zastavení exekuce zavinila, a exekutor proto postupoval správně, pokud jí "dle ustanovení § 89 e. ř. uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce". Odkaz oprávněné na judikaturu Ústavního soudu je podle soudu nepřiléhavý, "neboť řeší otázku nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného". 4. Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v ústavní stížnosti je postup soudního exekutora, který ji téměř čtyři roky po zahájení exekučního řízení, za situace, kdy majetek povinného jednoznačně nepostačuje k pokrytí nákladů exekuce, vyzval k zaplacení zálohy a následně podle ustanovení § 55 odst. 5 exekučního řádu exekuci zastavil, zřejmým obcházením judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 649/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 113/57 SbNU 425), nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 (viz níže) či nález sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85)], v jejímž světle by mu právo na náhradu nákladů exekuce proti ní nesvědčilo. Nesouhlasí s tvrzením exekutora, že jediným důvodem zastavení exekuce bylo nesložení zálohy, resp. že zde nebyl důvod k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného; ostatně exekutor ani nenaznačil, jaký majetek povinného bylo možné následně prováděnou exekucí postihnout. Stěžovatelka se proto domnívá, že je-li z dosavadního průběhu exekuce zřejmé, že zde žádný postižitelný majetek není ("nemluvě o skutečnosti, že v rozhodné době byl povinný již deset měsíců vymazán z obchodního rejstříku"), neměl by mít exekutor možnost požadovat zálohu na náklady exekuce, "nedal-li by současně oprávněnému na výběr možnost zastavení exekuce pro nemajetnost povinného". II. 5. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil přesvědčení, že je nedůvodná a měla by být zamítnuta. 6. JUDr. J. P. v postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti (dále též jen "exekutor") s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomněl, že soudní exekutor má možnost čelit materiálním rizikům výkonu své funkce mj. i tím, že je oprávněn požadovat na oprávněném složení zálohy, přičemž může odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li složena, a nesložení zálohy představuje i důvod zastavení exekuce. Proto základní práva stěžovatelky nemohla být porušena, neboť musela být při podání návrhu na nařízení exekuce srozuměna s tím, že od ní lze dříve či později (nikoliv pouze na začátku exekučního řízení) složení zálohy požadovat. Nemístná je proto argumentace, že je jeho jednání neetické a účelové, neboť ve věci naopak postupoval hospodárně, jestliže zálohu požadoval až v okamžiku, kdy to bylo účelné, konkrétně když exekuce trvala delší dobu a její provádění si již vyžadovalo nákladovou spoluúčast ze strany oprávněné (záloha měla sloužit k provedení nových majetkových lustrací). Podle jeho názoru je naopak v rozporu s dobrými mravy postoj stěžovatelky, jestliže nechce poskytovanou službu nijak hradit, ani zálohově, a počítá s tím, že náklady vymáhání její pohledávky ponese plně exekutor. Zdůrazňuje přitom, že v rozhodné době důvody pro zastavení exekuce pro nemajetnost povinného dány nebyly, a jen nezaplacení zálohy zabránilo tomu, aby mohla být dále prováděna; neplatí proto, že svým postupem obcházel nálezy Ústavního soudu, neboť k zastavení exekuce došlo výlučně pro procesní zavinění na straně stěžovatelky. Vedlejší účastník proto uzavřel návrhem, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. 7. J. P., povinný v daném exekučním řízení, možnost vystupovat jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti nevyužil. III. 8. Ústavní soud (poté, co ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání), vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, se nesoustředil pouze k samotným námitkám stěžovatelky, nýbrž posuzoval napadené rozhodnutí odvolacího soudu a řízení před ním jako celek. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. 10. Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany též se zřetelem k čl. 11 odst. 1 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního (exekučního) řízení, v němž se jí tvrzené majetkové újmy mělo dostat. Proto má logickou prioritu posouzení, zda toto řízení se uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. 11. Co do právního posouzení věci, o které zde výlučně jde, představují kolizi s principy "spravedlivého procesu" - v obecné rovině - nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v nauce i v soudní praxi ustáleného výkladu (čímž představuje použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a je tak výrazem interpretační svévole) nebo je v příkrém rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu"). Důvodem k zásahu Ústavního soudu, situovaným do této roviny, je též zjištění, že obecný soud nevzal v úvahu precedenční závaznost jeho dřívějších nálezů (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a konečně ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby rozhodnutí obecného soudu bylo přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno a aby se v něm soud přiměřeně vypo