III.ÚS 3018/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3018/24 ze dne 27. 11. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1848/2024-172, rozsudku téhož soudu ze dne 26. září 2023 č. j. 30 Cdo 2126/2023-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 70 Co 54/2023-139, rozsudku téhož soudu ze dne 16. března 2023 č. j. 70 Co 54/2023-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2023 č. j. 75 C 77/2022-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem podle čl. 13 Úmluvy, zákaz diskriminace podle čl. 14 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) uplatnil u vedlejší účastnice řízení (žalované) nárok na zaplacení částky ve výši 200 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 1/2018. Vzhledem k tomu, že v rámci předběžného projednání věci vedlejší účastnice řízení kompenzovala stěžovateli nepřiměřenou délku řízení částkou 35 875 Kč, učinil stěžovatel předmětem žaloby částku ve výši 164 125 Kč s příslušenstvím. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 75 C 77/2022-53 žalobu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 3. 2023 č. j. 70 Co 54/2023-86 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I částečně změnil tak, že vedlejší účastnici řízení uložil zaplatit stěžovateli částku 10 250 Kč s příslušenstvím; ve zbytku tohoto výroku, tj. co do částky 153 875 Kč s příslušenstvím, rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Na podkladě stěžovatelova dovolání, jímž napadl rozsudek městského soudu toliko v rozsahu 100 000 Kč, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2023 č. j. 30 Cdo 2126/2023-119 první rozsudek městského soudu v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku II o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 6. Městský soud následně rozsudkem ze dne 7. 11. 2023 č. j. 70 Co 54/2023-139 změnil rozsudek obvodního soudu v části jeho výroku I týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice řízení zaplatit stěžovateli další částku ve výši 5 125 Kč s příslušenstvím; ve vztahu ke zbývající částce 94 875 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu v dotčeném výroku potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy všech stupňů (výrok II). 7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2024 č. j. 30 Cdo 1848/2024-172 odmítl jako nepřípustné. Jediná právní otázka, kterou stěžovatel v dovolání vymezil a jež se týkala valorizace základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "sjednocující stanovisko"), nemohla založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by věc měla být rozhodnuta jinak oproti Nejvyšším i Ústavním soudem zastávané judikatuře, podle níž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny kursu měny, ani změna životní úrovně [např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (N 141/107 SbNU 164), usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1204/23 nebo ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23]. Klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost. Zadostiučinění v celkové výši 51 250 Kč, jež bylo stěžovateli na odškodnění utrpěné nemajetkové újmy přiznáno, z uvedeného požadavku přiměřenosti (odrážející zjištěné okolnosti případu) nijak zjevně nevybočuje. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžejní a v podstatě jediná námitka stěžovatele se týká toho, že Nejvyšší soud není ochoten přistoupit k valorizaci odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, přestože uplynul dlouhý časový úsek od vydání sjednocujícího stanoviska k výši základní částky zadostiučinění. Odškodnění nereflektuje vývoj společnosti, zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace). Zdůvodnění, které Nejvyšší soud používá opakovaně, je tautologické, nevypořádává se s podstatou problému a námitkami stěžovatele. Přístup Nejvyššího soudu neřeší rozevírající se nůžky mezi reálnou hodnotou peněz oproti zafixované výši základní částky. Fixace úvahy o nominální hodnotě základu odškodnění na úrovni roku 2010 je v rozporu s logikou vývoje společnosti ve smyslu vývoje ekonomiky a ukazatelů definujících ekonomiku. Skokový nárůst životních nákladů nemá podle jeho názoru odraz ve vývoji úvah soudů ohledně odškodnění za průtahy v řízení skrze základní částku. Valorizace náhrad je přitom zcela běžnou praxí. Poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 (N 11/104 SbNU 103) nebo ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449)], s nimiž je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele protiústavní i z důvodu porušení zákazu diskriminace [k tomu nálezy ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473) nebo ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759)]. Námitka, že základní částka je nepřiměřeně nízká, pak získala nový rozměr v situaci, kdy byl Senátem Parlamentu České republiky odmítnut kandidát na ústavního soudce JUDr. Pavel Simon, který stojí za rozhodovací praxí senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. Jedním z důvodů odmítnutí jeho kandidatury byla výtka, že náhrady jsou poskytovány v nízké nebo jen symbolické výši. Stěžovatel uzavírá, že primárním důvodem pro nízkou výši odškodnění je ochrana fiskálního zájmu státu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedená rozhodnutí v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prvním dovoláním, o němž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2023 č. j. 30 Cdo 2126/2023-119, napadl v pořadí první rozsudek městského soudu potvrzující zamítnutí žaloby pouze v rozsahu částky 100 000 Kč, nabyla zbývající část tohoto rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok obvodního soudu co do částky 53 875 Kč, samostatně právní moci. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu výroku městského soudu včetně tomu odpovídajícímu zamítavému výroku obvodního soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nepodáním dovolání nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. 10. Proti výroku I v pořadí druhého rozsudku městského soudu, jímž byl změněn zamítavý rozsudek obvodního soudu věci samé tak, že vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 125 Kč s příslušenstvím, je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona], neboť vyhovujícím výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele a tímto výrokem nemohlo být zasaženo do jeho práv. 11. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí