III.ÚS 3025/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3025/24 ze dne 23. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Uchytila, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2024, č. j. 30 Cdo 1583/2024-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 69 Co 7/2024-91, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2023, č. j. 15 C 25/2023-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 25/2023, z něhož se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel se jako žalobce žalobou u obvodního soudu domáhal zaplacení částky 106 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2005. Svůj nárok ve výši 228 250 Kč stěžovatel nejprve uplatnil dne 1. 2. 2023 u České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti"), které dne 7. 2. 2023 ve věci vydalo stanovisko, v němž uznalo nesprávný úřední postup a přiznalo stěžovateli za 14 let nepřiměřené délky řízení přiměřené zadostiučinění ve výši 172 900 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), neboť dospěl stejně jako Ministerstvo spravedlnosti k výsledné částce 172 900 Kč, která byla již stěžovateli přiznána a vyplacena, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit Ministerstvu spravedlnosti jako žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že Ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli částku ve výši 79 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 2. 8. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že Ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 22 570 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Městský soud v poučení uvedl, že ve věci lze podat dovolání. 4. Stěžovatel napadl výrok I. rozsudku městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Dovolání stěžovatele proti části výroku I. rozsudku městského soudu podle Nejvyššího soudu není přípustné, neboť k podání dovolání proti této části výroku není stěžovatel subjektivně oprávněn, jelikož dovolání může podat jen účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Předmětnou částí výroku I. rozsudku městského soudu však bylo žalobě stěžovatele (co do části požadovaného nároku) vyhověno. Dovolání stěžovatele proti části výroku I. rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku obvodního soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 26 600 Kč s příslušenstvím, pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dle kterého není dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele zčásti proto, že stěžovatel nebyl subjektivně oprávněn k podání dovolání a zčásti z důvodu majetkového cenzu. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že se řídil poučením uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, kde bylo uvedeno, že ve věci lze podat dovolání a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3285/22, z něhož dovozuje, že ústavní stížnost není opožděná. Stěžovatel dále poukazuje na zvláštní povahu řízení o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, z něhož má vyplývat, že dovolání v jeho věci bylo přípustné. 6. K samotnému průtažnému řízení stěžovatel uvádí, že se týkalo nahrazení projevu vůle spoluvlastníků bytového domu v X. při přijetí prohlášení vlastníka. Dům je rozdělený na byty, k nimž vlastnické právo vzniklo před nabytím účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., avšak spoluvlastníci domu do současnosti pro neshody o vymezení jednotek, velikosti spoluvlastnických podílů a rozsahu společných částí budovy nepřijali prohlášení vlastníka. Průtažné řízení trvá ke dni podání ústavní stížnosti déle než 19 let. Stěžovatelova účast v průtažném řízení již naštěstí skončila, neboť svůj byt prodal jiné spoluvlastnici domu. Stěžovatel považuje za spornou výši zadostiučinění, která mu náleží. 7. Stěžovatel tvrdí, že průtažné řízení pro něj mělo zvýšený význam, neboť se dotýkalo jeho soukromého života, což odůvodňuje navýšení základní částky zadostiučinění. Soudy však shledaly, že význam řízení pro stěžovatele byl standardní, a proto základní částku nenavýšily. Stěžovatel proto poukazuje na ochranu obydlí, kde se odehrává soukromý a rodinný život jednotlivce. Z důvodu neustálých konfliktů se sousedy stěžovatel nemohl vést v poklidu svůj soukromý a rodinný život. 8. Soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23, z něhož vyplývá, že soudy musí posoudit jak typový význam řízení, tak i subjektivní význam řízení, tj. je nutno posoudit tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, avšak pouze tehdy, tvrdí-li něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení. Z napadených rozsudků není patrné, že by se soudy zabývaly typovým významem průtažného řízení, a ani neuvedly, proč neshledaly zvýšený typový význam. 9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil, kdy se Ministerstvo spravedlnosti dostalo do prodlení se zaplacením žalované částky. Městský soud uzavřel, že se jmenovaný dostal do prodlení až dne 2. 8. 2023, tj. následující den po uplynutí doby 6 měsíců poté, co stěžovatel žalovaný nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Zaujal tak odlišný názor než obvodní soud, který za počátek prodlení považoval již den 8. 2. 2023, tj. den následující poté, co se do dispoziční sféry stěžovatele dostalo sdělení Ministerstva spravedlnosti o tom, že stěžovateli zaplatí pouze část požadovaného zadostiučinění. Stěžovatel uzavírá, že správná interpretace § 15 zákona č. 82/1998 Sb. je ta, kterou učinil obvodní soud. Nepřípustný výklad městského soudu zasáhl do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 10. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti, které se však nevyjádřilo, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. 11. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že jelikož ve svém rozsudku rozhodl o částce převyšující 50 000 Kč, domnívá se, že dovolání je přípustné. Jde-li o jednotlivá kritéria při posouzení odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, účastník uvádí, že předmětu průtažného řízení přiznal typově standardní význam, neboť je zavádějící, že by v dané věci šlo o ochranu domova, když nešlo o změnu rozsahu vlastnictví jednotek a velikosti podílů vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku. Účastník poukazuje na skutečnost, že stěžovateli se celkově dostalo odškodnění ve výši 252 700 Kč za nepřiměřenou délku řízení, a tudíž nemohlo dojít k zásahu do jeho základních práv. Městský soud navrhuj