III.ÚS 3033/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3033/17 ze dne 28. 11. 2017 N 222/87 SbNU 543 K povinnosti respektovat při výkladu smluv princip autonomie vůle smluvních stran   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. III. ÚS 3033/17 ve věci ústavní stížnosti Lenky Havlové, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem, se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na zaplacení zbývající části podílu na výtěžku z prodeje bytové jednotky, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Bohunky Nevečeřalové, zastoupené JUDr. Barborou Frydrychovou, advokátkou, se sídlem Senovážné nám. 978/23, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), vyjadřujíc přesvědčení, že soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, přičemž v její neprospěch porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 514/2013 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 320 000 Kč s příslušenstvím, jako zbytku podílu na výtěžku z prodeje bytové jednotky. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uváděla, kromě jiného, že obě dvě a jejich bratr uzavřeli v rámci jednání o vypořádání dědictví dne 5. 10. 2010 dohodu, podle níž přenechají stěžovatelka i bratr svoje podíly vedlejší účastnici, která se zavázala bytovou jednotku prodat za cenu minimálně 3 000 000 Kč a čistý výtěžek (po úhradě pohledávek zesnulé a nákladů na prodej) bude mezi ně rozdělen na tři díly. K prodeji bytové jednotky posléze došlo, a to za kupní cenu 3 000 000 Kč, po opakovaných výzvách vyplatila vedlejší účastnice stěžovatelce pouze částku 650 000 Kč, pročež po odečtení poměrné části nákladů stěžovatelka požadovala žalovanou sumu. Vedlejší účastnice namítala neplatnost dohody pro její rozpor s dohodou schválenou soudem, v níž bylo uvedeno, že stěžovatelka ničeho z dědictví nepožaduje. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2014 č. j. 6 C 514/2013-99 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 222 682 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 97 318 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit náklady řízení vedlejší účastnici (výrok III) a soudní poplatek (výrok IV). Okresní soud vzal za prokázané, že na základě dohody ze dne 5. 10. 2010 vznikl mezi účastníky závazkový vztah, jehož obsahem byl prodej zděděného bytu a závazek vedlejší účastnice vyplatit z kupní ceny po odpočtu jí zaplacených dluhů zůstavitelky třetinový podíl stěžovatelce. Zdůraznil, že tato dohoda nepodléhala schválení soudem podle § 482 odst. 2 občanského zákoníku (sc. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zákoník"), protože se týkala způsobu naložení s již zděděným majetkem, který se zavázala vedlejší účastnice prodat a vyplatit sourozence, proto stěžovatelka a její bratr souhlasili s tím, že byt zdědí vedlejší účastnice. Okresní soud považoval dohodu za platnou a uložil vedlejší účastnici zaplatit nedoplatek ve výši 222 682 Kč z kupní ceny po odpočtu již vyplacené částky 650 000 Kč a podílu na zaplacených dluzích zůstavitelky; ve zbytku žalobu zamítl. 3. Proti výrokům I, III a IV rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, namítajíc nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 změnil napadené výroky rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci, konkrétně o vzniku závazkového vztahu. Připomenul, že podle § 495 obč. zákoníku bylo nezbytné, aby k platnosti závazku věřitel prokázal důvod (tj. kauzu - bezprostřední hospodářský cíl), na základě kterého je dlužník povinen plnit, není-li tento důvod vyjádřen přímo ve vlastním závazku. Za nepochybný hospodářský cíl dohody ze dne 5. 10. 2010 považoval vypořádání mezi dědici, které však musí být schváleno soudem. V posuzované věci pak byla schválena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 z téhož dne dohoda dědiců, podle níž stěžovatelka a její bratr přenechají dědický podíl vedlejší účastnici a z dědictví ničeho nepožadují. Krajský soud dospěl k závěru, že dohoda ze dne 5. 10. 2010 není podle jejího obsahu ničím jiným než dohodou o vypořádání dědictví, že taková dohoda o vypořádání dědictví, která nebyla schválena soudem a byla uzavřena předtím, než se dědicové dostavili k notáři ohledně projednání dědictví, nemůže založit závazek vedlejší účastnice vyplatit stěžovatelce uplatněnou pohledávku. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a to posouzení skutečnosti, zda dědicové mohou uzavřít mezi sebou dohodu, jak naloží s majetkem nabytým po zůstaviteli poté, co se některý z dědiců stane jeho vlastníkem, a zda je k uzavření takové dohody o budoucím nakládání se zděděným majetkem nutný souhlas soudu (srov. č. l. 159 versa; podle Nejvyššího soudu ji formulovala jako otázku, zda může založit právo na plnění dohoda dědiců uzavřená mimo řízení o dědictví před rozhodnutím dědického soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, která ovšem odporuje dohodě schválené soudem projednávajícím dědictví). Stěžovatelka zdůrazňovala, že vůlí smluvních stran nebylo uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví, ale o tom, jakým způsobem bude následně naloženo se zděděným majetkem; za klíčové ujednání považuje závazek vedlejší účastnice vyplatit ji a jejich bratra po prodeji bytové jednotky. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, protože směřuje proti rozsudku krajského soudu, který závisí na řešení otázky platnosti mimosoudně uzavřené dohody dědiců v konkurenci s dohodou o vypořádání dědictví schválenou soudem projednávajícím dědictvím, jež dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, avšak neshledal ho důvodným, a proto rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 dovolání zamítl. V odůvodnění připomenul relevantní hmotněprávní i procesněprávní regulaci dědění a vypořádání dědictví (též s odkazy na vlastní judikaturní závěry) a zdůraznil, že dohodu o vypořádání dědictví bylo možno uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Z tohoto pohledu vyhodnotil jako správný závěr krajského soudu, že dohoda, která byla uzavřena dne 5. 10. 2010, a jež nebyla schválena soudem v dědickém řízení, je neplatným právním úkonem, neboť obchází zákon (§ 482 obč. zákoníku). Tato dohoda v prvé řadě upravovala postup dědiců v dědickém řízení, shodu na tom, jak si rozdělí dědictví, závazek, že vedlejší účastnice zděděnou bytovou jednotku prodá a po odpočtu dluhů zůstavitelky zbytek rozdělí na tři stejné částky. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn. že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválená soudem, a druhá uzavřená bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vytýká oběma soudům, jejichž rozsudky napadla, že nevyvinuly jakoukoliv snahu zjistit vůli stran dohody v okamžiku jejího uzavření, a zdůrazňuje, že vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření dohody o vypořádání dědictví, ale šlo o dohodu dědiců o tom, jak bude následně naloženo se zděděným majetkem. Za klíčové považuje ujednání, podle něhož se vedlej