III.ÚS 3048/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3048/16 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti H. O., advokátky, proti rozhodnutí Revizní komise České lékařské komory ze dne 3. července 2016 č. j. 16/53-001/0458 a rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D. ze dne 6. června 2016 č. j. 16/53-001/0458, za účasti Revizní komise České lékařské komory a pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D., jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti, se podává, že dne 21. 5. 2015 došlo ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně k úmrtí stěžovatelčiny matky, přičemž stěžovatelka má za to, že toto úmrtí nastalo v příčinné souvislosti s chybným postupem lékařů této nemocnice. Stěžovatelka proto podala dne 11. 5. 2016 k Revizní komisi České lékařské komory stížnost na postup několika konkrétních lékařů, v níž specifikovala jejich domnělá pochybení. Napadeným rozhodnutím pověřené členky Revizní komise České lékařské komory MUDr. Renaty Gaillyové, Ph.D. byla stěžovatelčina stížnost odmítnuta s odůvodněním, že totožný skutek je již na půdě České lékařské komory řešen pod č. j. 15/53-001/0679 (stěžovatelem v této věci byl L. D., stěžovatelčin otec), přičemž dle § 4 odst. 4 písm. c) disciplinárního řádu České lékařské komory (dále jen "disciplinární řád") je nutno stížnost odmítnout, protože řízení je nepřípustné. 3. Stěžovatelka napadla předmětné rozhodnutí námitkou k Revizní komisi České lékařské komory, která ji zamítla z důvodu neoprávněnosti podle § 4 odst. 3 a 5 disciplinárního řádu, neboť není přípustné řešit identickou stížnost pod jiným číslem jednacím. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že o stížnosti jejího otce nebylo Revizní komisí České lékařské komory do dne podání ústavní stížnosti vůbec rozhodnuto, a tudíž není dána překážka rei iudicatae ve smyslu § 4 odst. 4 písm. c) disciplinárního řádu, podle něhož je řízení podle disciplinárního řádu nepřípustné, skončilo-li dřívější řízení podle disciplinárního řádu proti témuž lékaři pro stejný skutek pravomocným rozhodnutím. Stěžovatelka tedy dovozuje, že tvrzení obsažené v rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory, podle kterého o stížnosti jejího otce bude v nejbližší době pravomocně rozhodnuto, je pouhou účelovou spekulací, která nepochybně není způsobilým důvodem pro odmítnutí její stížnosti ze dne 10. 5. 2016, neboť je nesporné, že o stížnosti jejího otce nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, natož pravomocně. 5. Stěžovatelka současně zdůrazňuje, že Česká lékařská komora (dále též jen "ČLK") je orgánem veřejné moci, který je příslušný k hájení veřejného zájmu, jímž je stavovský dohled nad vykonáváním lékařského povolání lege artis. Představuje-li stížnost podle § 2 odst. 2 písm. e) zákona České národní rady č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen "zákon o komorách"), svou povahou podnět České lékařské komoře k prošetření možného disciplinárního provinění lékaře, je nutno uzavřít, že tomu odpovídá i kategorická povinnost České lékařské komory každý takový podnět řádně a za dodržení veškerých ústavních principů projednat, neboť i v případech řízení o "pouhých" podnětech k orgánu veřejné moci je podle stěžovatelky "nepochybně dáno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny" minimálně v tom ohledu, aby bylo podáno ústavně konformní zdůvodnění jakéhokoli závěru, k němuž příslušný orgán veřejné moci při řešení podnětu dospěl. 6. Stěžovatelka nadto namítá, že Česká lékařská komora se odmítla její stížností ze dne 10. 5. 2016 meritorně zabývat s tvrzením o údajné nemožnosti jejího věcného řešení, aniž pro tento svůj závěr poskytla ústavně konformní odůvodnění. Žádný zákon totiž nestanoví, že by dvě osoby nemohly podat stížnost v souvislosti se stejným pochybením lékaře, nehledě na skutečnost, že stížnost stěžovatelky zahrnovala širší okruh lékařů než stížnost podaná jejím otcem a již z tohoto důvodu tedy nemohlo jít o stížnosti identické. 7. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že oproti dosavadní převažující rozhodovací praxi je naprosto nezbytné nahlížet na Českou lékařskou komoru jako na orgán veřejné moci nejen v případě, kdy rozhoduje o právech a povinnostech svých členů, nýbrž i tehdy, je-li předmětem jejího rozhodování stížnost podaná proti konkrétnímu lékaři, neboť opačný závěr, byť aktuálně většinově uznávaný, vede k vytváření dvou kategorií osob, kdy jednu z nich představují lékaři, kteří ve vztahu k České lékařské komoře požívají plných práv, zatímco druhou tvoří stěžovatelé, kteří za daného stavu věci nemají mít ani právo na věcně správné a náležité odůvodnění rozhodnutí o jejich řádně a včas podané stížnosti. Pakliže by Ústavní soud takový náhled i nadále zastával, aproboval by podle mínění stěžovatelky "zcela neodůvodnitelnou nerovnost, kterou nelze akceptovat", čímž by navíc České lékařské komoře "vyslal nepochybně zřetelný signál, že se stížnostmi na postup svých členů může nakládat zcela libovolně, včetně zcela evidentních excesů, což jistě není a nemůže být výsledkem působení strážce ústavnosti, mají-li být respektovány příslušné ústavní kautely". 8. K žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti Česká lékařská komora v prvé řadě namítla nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, neboť nevyužila procesního prostředku, jenž jí byl k dispozici, tedy žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 129 soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s."), když Česká lékařská komora v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2015 č. j. 65 A 31/2014-86. Dospěl-li by nicméně Ústavní soud k závěru o stěžovatelčině aktivní legitimaci, Česká lékařská komora připomíná, že zamítnutí stěžovatelčiny námitky Revizní komisí České lékařské komory došlo z důvodu překážky litispendence, jež je jednou ze základních zásad ovládajících správní řízení. Česká lékařská komora proto navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost. 9. V rozsáhlé replice k vyjádření České lékařské komory stěžovatelka nejprve zdůraznila, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009 č. j. 4 Ads 59/2009-106 "rozhodnutí o odmítnutí stížnosti, resp. rozhodnutí o námitkách proti tomuto odmítavému rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., ani osvědčením", a na základě toho Nejvyšší správní soud dovodil, že proti rozhodnutí pověřeného člena Revizní komise České lékařské komory, jímž byla odmítnuta podaná stížnost, ani proti rozhodnutí Revizní komise České lékařské komory, jímž byla zamítnuta námitka stěžovatele proti předchozímu rozhodnutí pověřeného člena Revizní komise České lékařské komory, není správní žaloba podle § 65 s. ř. s. přípustná, a obdobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 13. 5. 2014 č. j. 6 Ads 76/2013-24. Jelikož tato rozhodnutí jsou České lékařské komoře známa (neboť v nich vystupovala v procesním postavení žalované), je její argumentace, poukazující na nepodání správní žaloby, podle stěžovatelky zcela absurdní. Co se týká Českou lékařskou komorou odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2015 č. j. 65 A 31/2014-86, stěžovatelka uvádí, že se jí toto rozhodnutí nepodařilo dohledat ani v databázi Beck-online, ani v databázi Judikatura na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, ani v databázi judikatury na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, což svědčí o jeho malé významnosti pro rozhodovací praxi; nicméně, i kdyby takový rozsudek skutečně existoval, je podle stěžovatelky nutno uzavřít, že by odporoval nejen účinné právní úpravě, ale i konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu, a jako takový by v dané věci vůbec nemohl být brán v potaz. 10. Ve své replice dále stěžovatelka připomněla, že rozhodnutí pověřené členky Revizní komise České lékařské komory není založeno na existenci překážky litispendence, nýbrž na závěru, že "v nejbližší době" vznikne překážka věci rozsouzené. V návaznosti na to stěžovatelka připomíná, že disciplinární řád neumožňuje pověřenému členovi Revizní komise České lékařské komory odmítnout podanou stížnost z důvodu překážky litispendence, neboť v daném případě nelze