III.ÚS 3051/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3051/19 ze dne 19. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 sp. zn. 5 Tdo 292/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. 67 To 348/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. července 2018 sp. zn. 39 T 112/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejího lidského práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za nějž jí byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozenému vyčíslenou peněžní částku. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku obvodního soudu jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyl proveden ani jeden důkaz spolehlivě vyvracející její obhajobu a důkazy obhajobu podporující soudy nevzaly do úvahy. Soudy podle stěžovatelky rozhodly na základě své libovůle a při ignorování zásady in dubio pro reo. Stěžovatelka v trestním řízení uváděla, že V. F. jí předmětné peněžní prostředky svěřil a následně ústně daroval, aby je použila ve prospěch svůj a své matky. Tuto procesní obranu stěžovatelka podpořila především výpovědí svého syna a dále výpověďmi svědků S. a K. Výpověď syna stěžovatelky obvodní soud označil za nevěrohodnou, přičemž důvod pro její diskvalifikaci měl spočívat pouze v jejich vzájemném příbuzenském vztahu a údajné snaze jí pomoci. Podle stěžovatelky je takové zdůvodnění nevěrohodnosti zcela bezúhonného svědka naprosto nedostatečné a jde de facto o jeho obvinění z křivého svědectví bez jakýchkoliv relevantních důkazů. Obecné soudy se nezabývaly tím, že svědci S. a K. ve svých výpovědích potvrdili úmysl V. F. darovat jí značný majetek. Tyto soudy se nevypořádaly ani s faktem, že stěžovatelka V. F. zachránila v době, kdy se s ním přátelila, značný nemovitý majetek, o který se ho třetí osoby podvodně pokusily připravit. Z provedených důkazů, dovozuje dále stěžovatelka, vyplývají pouze nesporná fakta o peněžních tocích, případně subjektivní pohled svědků na vztahy různých osob, nikoli však závěr, že V. F. jí peníze nedaroval. Podle stěžovatelky uvedená pochybení obecných soudů dosahují ústavněprávní roviny předvídané judikaturou Ústavního soudu, například nálezem ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323). Podle stěžovatelky nelze opomíjet ani skutečnost, že do trestního spisu byl založen datový nosič, obsahující její rozhovory s obhájcem, předsedkyně senátu obvodního soudu se tak s nimi mohla seznámit. Je třeba odmítnout argumentaci obecných soudů, že tyto rozhovory nebyly jako důkaz provedeny a údajně k nim nebylo přihlíženo. Závěrem se stěžovatelka vyslovuje, že již samotná skutečnost, že spis obsahuje její rozhovory s obhájcem, činí celé trestní řízení protiústavním. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 12. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 13. První skupinu p